GENETIA

XXVII. - Joannina výhra

Medicia

Mýlila jsem se. Myslela jsem si, že mě srdce bolelo nejvíc, když jsem viděla sesunout se Caleba na zem, nebo když mě moje máma zavrhla jako dceru po tom, co jsem byla naprogramovaná, nebo když jsem se loučila se svou nejlepší kamarádkou a přitom věděla, že se mě bojí a je to naposledy, co se vidíme.

Mýlila jsem se.

Cítila jsem, jak je moje srdce těžké, jak z něho vyprchává veškerá naděje.

Joanne Horwadová stála přede mnou v čistě bílém dokonalém kostýmu. Od blonďatých vlasů stažených do culíku až po bílé dlouhé kalhoty a boty s vysokými podpatky vypadala jako vítěz.

Musela jsem se chytnout stěny, abych se nesesunula na zem. To nemohla být pravda.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že nás nebude hledat. I kdybychom zmizeli ze zemského povrchu provrtala by se skrz zem, aby nás někde našla.

Měly jsme vůbec někdy šanci?

„Vypadáš dost pobledle. Hádám, že jsi unavená a potřebovala by ses dobít. Prosím, posaď se drahoušku, nerada bych tě vezla v bezvědomí zpět domů." Řekla Joanne a usmívala se jako had.

Ne, ona byla had. Slizká a bezpáteřní zmije.

„Ne, já nikam nejedu." Zakroutila jsem hlavou a skoro se začala ze zoufalství smát. Věděla to. Teď už ano.

Neovládala můj mozek. A možná, že to věděla od chvíle, co jsem se probrala v laboratoři, když mi dala první příkaz. Možná že to měla být jen výstraha pro mě, že ví, že mě neovládá.

A že mi ten můj vzdor stejně překazí.

Očima jsem hledala Ciru, ale nikde nebyla. Nikdy bych se Joanne nezeptala, možná se ještě nevrátila, možná že ji Joanne nechytí.

Prchala před ní už takovou spoustu let.

„Silná slova, drahá Lilianne, copak se nechceš vidět se svojí matkou? Nebo sestrou Lisou? Možná že by tě k návratu přiměli ostatní členové tvé rodiny, malá Hope nebo bratr Peter?" Joanne naklonila hlavu a po úsměvu nebyly ani stopy. Stála tu sice sama, ale já nepochybovala, že jsou někde okolo její muž.

„Vydíráte mě?" Nevěřícně jsem se zasmála.

„Ne, jen ti připomínám tvůj život, vypadáš, že to potřebuješ."

„Já si svůj život uvědomuji až moc dobře. O to jste se více méně skvěle postarala sama." Kdyby pohled zabíjel, už by měla urvanou hlavu.

Jenže Joanne přede mnou stále stála a moc dobře si uvědomovala moji nenávist.

„Dala jsem ti život!" Zakřičela na mě, až jsem se lekla.

„Vzala jste mi ho!"

„Ne, ty se jen snažíš slepě ignorovat všechny benefity, které ti program umožnil!" Nedala se Joanne.

A možná že jsem byla mnohem víc naštvaná proto, že část mě, určitě ta zrobotizovaná, si připouštěla někde hluboko hluboko, že může mít Joanne pravdu.

„Proč mě prostě nenecháte být? Naprogramovala jste mě, dosáhla jste svého..."

„Prošla jsi čtvrtou fází..."

„Máte celé město potencionálních lidí, kteří jí můžou projít!" Křičela jsem na ni. Bylo to hnusné a sobecké říct to, ale byla to pravda.

„Smiř se s tím nebo ne, klidně tě do Gentii dotáhnu násilím, ale teď patříš mě." Dívala se na mě a z očí jí šlehaly plameny. Nevěřícně jsem se na ni dívala.