GENETIA

XXXV. - Polibek svobody

Seděla jsem na rovné střeše našeho domu a dívala se na město pod sebou. Myšlenky mi v hlavě vířily jedna přes druhou, ale já chtěla jen klidně sedět a dýchat čerstvý vzduch.

„Co pozoruješ, krásko?" Ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a pohlédla na Martina, který se opíral o dveře vstupu.

„Co tu děláš?" Zeptala jsem se mile. Ušklíbnul se a posadil se vedle mě.

„Po střechách jsem dlouho nešplhal, asi mi to chybělo." Zazubil se na mě a připomněl náš malý útěk na střechu. Smutně jsem se usmála.

„Nad čím přemýšlíš?" Zeptal se mě, když jsem se dlouho nic neříkala.

„Jak dokážeš číst myšlenky." Odpověděla jsem a podívala se na něho.

„Lhářko." Strčil do mě a vykouzlil mi malý úsměv na tváři.

„Jak si věděl, kde jsem?"

Zadíval se na mě, a potom na město pod námi.

„Programy se dokáží napojit na druhé. Určitě sis toho už všimla, ale většině se tím jen prohloubí emoce, nebo se zastaví na jednoduchých varování, třeba když cítíš, že je někde nebezpečí. Můj program je jiný, tím, že jsem se s ním už narodil je propojen se všemi částmi mého těla. Když jsem tě poprvé uviděl v Medicii na náměstí, jak se tam opíráš o strom nevědomky jsem se na tebe napojil. Jen proto, že jsi mi přišla až moc jiná, abys byla z Medicii. A taky jsem poznal, že tvůj program není normální, je jiný. Možná proto bylo tak snadné se s tebou znovu potkat. Nějak jsem si tě k sobě asi přitáhl. Když si ten večer odešla, po chvilce jsem ucítil trhavý pocit. Takovou jakoby beznaděj, zlomené srdce možná, napojil jsem se na tvůj program a vystopoval tě. Chtěl jsem vědět, proč někdo cítí, takovou bolest. Když jsem uviděl lidi z Genetii došlo mi, co se asi děje. Aaron s Patrickem za mnou dorazili za chvilku. Tak jsme se vlastně dostali sem." Řekl  Martin a odtrhnul pohled od města. Pozorovala jsem ho.

„Ty jeden, bez mého souhlasu!" Strčila jsem do něho tentokrát já. Zasmál se.

„Jako kdybys ty nestrkala nos do cizích věcí pořád." Oplatil mi to. Protočila jsem oči.

„Radši bych pokračovala, protože takhle to vypadá, že si do Genetii přišel kvůli mně." Povytáhla jsem obočí. Znovu se zasmál. Sednul si tak, aby byl ke mně čelem.

„Řekni, co tě trápí?" Zeptal se. Pokud se na mě napojil a nějak cítil, to, co já, tak mu to teda nezávidím. A možná že i díky tomu mi dokázal číst myšlenky. Protože byly naše programy jiné než ostatní.

„Proč se všichni dokázali smířit s naprogramováním, a já svůj program nedokážu přijmout?" A bylo to venku. Věc, která mě trápila nejvíc.

„A nechtěla jsem si to celou dobu přiznat, ale když jsem dnes stála mezi všemi těmi naprogramovanými a viděla, jak spokojení vlastně jsou, hlodalo mě, že přestože by měli být stejní jako já, byla jsem mezi nimi cizí. Říkala jsem si, že oni mají v mozku vládu, ale někdo, kdo je ovládán nemůže vypadat tak...lidsky." Zavrtěla jsem hlavu a schovala ji do dlaní, jako kdybych řekla největší hloupost světa.

„Nepřijmula si svůj program, protože si to nikdy nezkusila. Pole toho, co vím a cítím, si byla vždycky proti němu, a on to cítí a mnohem víc se ti snaží dostat pod kůži. Program je něco jako živý orgán, když ho přijmeš za svůj, bude sloužit tobě." Řekl Martin a já se na něj překvapeně podívala. Myslela jsem, že se mi vysměje, nebo že začne říkat věci, které bych stejně slyšet nechtěla.

Ale on se na mě úplně vážně díval. Posadila jsem se vzpřímeně a pokusila se nad tím uvažovat. Říkalo mi to už několik lidí, ale já to vždycky ignorovala.