GENETIA

XX. - Střepy minulosti

Jeane nás přijmula.

A místo laboratoří jsme dostaly svůj vlastní byt, dvě ulice od sídla vlády. Byt byl prostorný a velký, ale z bílých stěn šel pořád stejný chlad, jako v Genetii. Hned od hlavních dveří byl obývací pokoj s pohovkami a konferenčním stolkem, ale televize tu nebyla. S obývákem byla spojená i kuchyně, u které byly umístěny jednoduché barové stoličky. Za dalšími dveřmi byly dvě ložnice s vlastními koupelnami. Z obýváku bylo vidět na sídlo vlády a výhled z malého balkónu mi připomínal ten z mého pokoje.

Já i Cira jsme se na sebe podívaly neschopny slova. Cira nadšením, já nerozhodností. Posadila jsem se na bílou pohovku a přejela po ní rukou. Podívala jsem se na svoje špinavé vojenské oblečení a došlo mi, že jsem stále oblečená v té vzpomínce na Caleba. Myslela jsem si, že mě bude bolet méně, když se mu něco stane, ale srdce mě bolelo víc, než jsem předpokládala. Na jednu stranu jsem na něj byla strašně naštvaná kvůli tomu, že mi lhal, kdo opravdu je, ale na druhou stranu...

„Co všechno o tomhle městě víte?" zeptala jsem se Ciri. Objevila se vedle mě a povzdechla si. Venku se začalo stmívat a na podlaze zazářily tlumená oranžová světla.

„Věděli jsme, že je tu město, ve kterém by z našeho těla vyjmuly program." Odpověděla opatrně.

„Takže o tom jsi mluvila? Caleb měl být naprogramovaný a za tři měsíce převezen sem?" podívala jsem se na Ciru a ta přikývla.

Už jsem ani neměla sílu na další slzy. Takže proto byl vždycky tak v klidu. Věděl, že ho možná někdo tady zachrání. A mě nechal žít v myšlence, že umírám.

„Slyšela jsi to, Léčitelé mají sérum, které nás zbaví programu." Řekla Cira, a také se ve špinavém oblečení posadila na pohovku. Zamyslela jsem se.

„Najednou to říkáš, jako by to bylo špatně!" nechápala jsem. Cira se chvilku odmlčela.

„Program není tak špatný, když se nad tím zamyslíš. Máš pořád svůj mozek, takže vlastně tvé tělo má ten jen benefity." Řekla potichu Cira, abych to co nejméně slyšela. Vykulila jsem oči.

„Jak tohle můžeš říct? Vždyť ti program rozežral DNA, nic v tomhle těle už není moje, nebo kohokoliv tam venku!" vyjela jsem na ní, i když nerada. Jejím vystupováním a chytrostí jsem občas zapomínala, že je jí pořád jen třináct let.

„Nerozčiluj se hned. Program jako takový ti možná změní DNA, ale vem si, co všechno ti dal" Její hlas byl klidný a nevinný.

„Řekni jednu pozitivní věc, kterou ten program vůbec někdy někomu dal." Pohrdavě jsem se podívala na známé neznámé město a v hlavě opět vyhledala myšlenku na umírajícího Caleba.

„Mě třeba dal život." Povzdechla si a podívala na město. Vypadala, jako kdyby se ztratila někde daleko.

Před 35 lety v Genetii

Stoupla jsem si na špičky, abych dosáhla na horní regál v obchodě. Nahmatala jsem tři čokoládové tyčinky a opatrně je vložila do batohu. Rychle jsem popoběhla k regálu s čerstvě upečeným pečivem a nasákla tu vůni mouky a měkkého čerstvého chleba. Popadla jsem největší bochník a vložila ho rychle do batohu. K uzenině už jsem se nedostala, byla tam moc velká fronta a prodavačka!

Přemístila jsem se na druhý konec obchodu, kde byly vysoké regály s pitím. Procházela jsem se mezi nimi a rozhodovala se, kterou pet láhev si vezmu. Batoh pomalu větší než moje tělo už mi na zádech těžkl zbožím. Popadla jsem dvě flašky s vodou, a jednu vodu s jahodovou příchutí. Rychle jsem všechno schovala do, díky tomu narvanému batohu, a vběhla mezi největší dav lidí, který se sunul pomalu k východu v obchodě.