GENETIA

IX. - Tajné chodby

Uběhlo několik týdnů, nebo možná už měsíc? Čas mi přestal dávat význam po první jehle do mé kůže. Pořád stejně jsem nenáviděla tyhle stěny a lidi. Zatím sem prošla jen třemi séry, a děsila mě představa, že mi jich zbývá ještě sedm. Strašlivě mě bolelo, když mi do těla píchli první tři, nedokážu si představit, jakou bolest budu muset podstoupit při těch dalších.

Poslední sérum mě úplně vyřadilo. Celé dny jsem jen ležela a tiše trpěla. Občas jsem přemýšlela, co by se stalo, kdybych utekla. Zastřelili by mě hned u vchodu? Všichni strážní byli ozbrojení, nahánělo mi to strach a domnění, že jsem tu byla opravdu v pasti a tři měsíce...vůbec to neutíkalo. Nebo možná ano, neměla jsem tušení.

Zakroutila jsem hlavou jako bych snad mohla vyhnat všechny myšlenky. Sama, než to za mě udělají jiní. A definitivně. V těchhle okamžicích jsem se cítila bezbranná. Naprosto napospas, obklopena zlými lidmi. A jedním otravným idiotem.

„Co je?" zeptal se mě nabručeně Caleb. Naštvaně jsem vydechla.

„Kdybys ty svoje tajný dveře a kódy radši využil k tomu, abys nás odsud dostal, než z nás udělají plechovky, než abys mi sem pořád lezl a prohlížel si mě, jak spím."

„Neprohlížím si tě, když spíš. Ale spíš až příliš často, to je pravda." Vrazila jsem do něho loktem, a on se ode mě se smíchem odtáhl.

„Myslíš si, že kdybych znal cestu ven, ještě tady trčim?" poklepal si naštvaně na hlavu. Na tom něco bylo.

„A já myslela, že už ji dávno znáš a jen se nemůžeš rozloučit s mojí krásnou tvářičkou."

„To víš, od té doby, co ses přede mnou před školou rozplácla na zemi mám neutuchající pocit chránit slabší."

Pitomec.

„To se chceš vážně nechat naprogramovat?" vyjela jsem na něj. Spražil mě pohled.

„A vy si myslíte, že je to hrozně jednoduchý, slečno Lilianno? Že si prostě projdeme pár dveřmi a jsme venku? Že nás nechytí? Ať už tady nebo venku?" rozhodil rukama. Věděla jsem, že mluvil rozumně, ale já začínala být čím dál tím víc vyděšená z nastávajících sér. Já nechtěla být naprogramovaná.

Nechtěla. A ten děs mě stravoval.

Podíval se na mě a já si uvědomovala, že v těch modrých očích hledám něco jako útěchu. Naději, že by to on mohl nějak zařídit. Útěk, nenaprogramování, nějak. Byl tu jediná osoba, které se nějak podařilo vyplížit ze svého pokoje a pohybovat se po laboratořích tak nepozorovaně, že se mu podařilo i ledajaké informace zjistit. Jasně, že mi vadilo, že pořád chodil do mého pokoje, ale...

Měl pravdu, ta samota mě sžírala ještě víc než děs. Všechno tady mě nutilo myslet na to nejhorší a chvíle s ním byly...příjemné. Aspoň na chvíli. I když jsme jen leželi vedle sebe a nikdo z nás nemluvil. Zvykla jsem si na to a párkrát se přistihla, že jsem byla i zklamaná, když někdy nepřišel. Nebo jsem neviděla ten jeho úšklebek, když jsem vyšla z koupelny.

Caleb zvládal přísun séra mnohem lépe než já.

„Neříkej mi tak." Šeptla jsem. Prohlížel si můj obličej, a potom zavrtěl hlavou.

Na své jméno jsem si nezvykla. Vlastně jsem ani neměla jak. Nikdo mě tu jménem neoslovoval a na cedulku připevněnou na mých dveřích jsem se sotva podívala.

„Stejně si nebudeš nic pamatovat, takže je všechno zbytečný. Budou tě ovládat, a i když utečeš, najdou tě." Zavrtěl hlavou, až posadil se vedle mě. Opřel se o zeď a ruce o kolena.

„Možná, že ne." Pokračovala jsem tiše. Otočil ke mně hlavu a shlédnul na mě.

„Jak ne?"

„Když tu byla sestra, tak mi řekla, že nemám pít tu oranžovou vodu nebo co u pátého séra." Řekla jsem a Caleb na mě pár vteřin jen shlížel.

„Doktorka Lorencová pozná, že jsi tu tekutinu nevypila." Řekl nakonec.

„Třeba jí budu moct někam vylít." Určitě bylo v laboratoři nějaké umyvadlo.

„U pátého říkáš?" podíval se opět na mě. Kývla jsem hlavou na souhlas a on se najednou zvedl a odcházel.

Co? Rychle jsem se zvedla a dohnala ho dřív, než se za ním tajné dveře zavřely. Vyšla jsem v dlouhé bílé chodbě bez oken.

„Co to vyvádíš?"

Caleb se ke mně obrátil a naštvaně si přede mně stopnul.

Najednou jsem úplně zapomněla, co chci říct. Chtěla jsem od něho slyšet, že mi pomůže a že odsud utečeme? I mně to zní neproveditelně a strašně naivně. Jenže já to nezvládnu. Ještě sedm sér a já navždy ztratím svůj život. Ale nemůžu to Calebovi říct. On vypadal tak vyrovnaně a zdravě. Za to já byla jako čivava v zimě.

„Už nic." Zavrtěla jsem hlavou a dotkla se zdi, odkud jsem právě vyšla.

„Neutečeš tomu. Jedna jehla a už se jich nezbavíš." Řekl a já k němu zvedla oči. Nevypadal, že by si mě chtěl dobírat jako vždycky. Vlastně jsem o něm nic nevěděla. Upnula jsem se jen na jeho přítomnost. Na to, že jsem v tom nebyla sama. Jenže on vypadal tak zdravě a silně.

Byla jsem sobecká?

Chytil mě za bradu a jemně mi zvednul hlavu, abych se na něho podívala. Ty modré oči mě uklidňovali, možná jsem byla sobecká, ale tahle mysl už stejně za chvíli nebude patřit mně.

Myslela jsem, že ještě něco řekne, ale místo toho natáhl ruku za moji hlavu a dotknul se zdi. Ozvalo se tiché ťukání a ovanul mě jemný vánek, když se tajné dveře otevřely.

„Kde si zjistil ty kódy?"

„Tam, kde všechno ostatní." Zašeptal. Nebo mi to aspoň tak přišlo. Pohledem jsem sklouzla k jeho rtům, a ruce, kterou stále držel za mojí hlavou opřenou na zdi.

„V tajných chodbách." Řekla jsem téměř neslyšně a Caleb mě jemně popostrčil do mého zamčeného pokoje.

Když se za ním dveře zavřeli a já sledovala jenprázdnou zeď nebyla jsem si najednou jistá, jestli bezpečí, které s nímcítím pramení ze sobeckého pocitu nebýt na naprogramování sama, neboz pocitů, které mi ještě séry nestačily vzít.

_____________________________

Tak co říkáte na další kapitolu? ♥ :)