GENETIA

XXV. - V bezpečí

Medicia

Do bytu jsem se vrátila kolem poledne. Ulice už byly plné a slunce zářilo vysoko na obloze. Cira seděla na pohovce oblečená v mikinových šatech a hrála si s nějakým zařízením.

Sedla jsem si naproti ní a chvilku ji pozorovala. Vzhlédla a vyměnily jsme si pohledy.

„Nepotřebovala si vědět, proč jsem sem jela, ani nic o mém životě. Až bych to cítila, řekla bych ti to." Řekla mi mile, ale přesto jsem v jejím hlasem slyšela osten nelibosti.

Kývla jsem hlavou na souhlas, nevěděla jsem, co bych ji měla říct. Musela jsem všechno tady postupně zpracovat.

„Jak dlouho tu chceš zůstat?" zeptala jsem se nakonec.

„Jak dlouho bude potřeba."

„Potřeba pro co?" nechápala jsem.

„Potřeba vyřešit všechny záležitosti spojené s mojí návštěvou." Usmála se mile, ale cítila jsem, jak už před sebe staví zeď. Nic víc mi neřekne.

„Tady vážně člověk nemůže nikomu věřit." Řekla jsem tiše a Cira se zasmála.

„Žiješ v Genetii, překvapuje mě, že tě to ještě překvapuje."

„Doteď jsem měla docela fajn život." Utrhla jsem se na ní, ale zalitovala jsem toho a omluvila se. Cira pokrčila rameny.

„Čím dřív program v těle přijmeš, tím dřív využiješ jeho benefity."

„Nedokážu si zvyknout ani na svoje jméno, natož na plech na mojí kůži." Zasmála jsem se.

„Neboj, máš na to spoustu času. Předpokládám, že budeš stárnout stejně pomalu, jako já." Cira odložila tu věcičku a zkoumavě se na mě zadívala.

„Naše těla do sebe dostaly odlišné programy, nebo možná tvoje tělo ho samo přetvořilo. Můžeš se považovat za věčně mladou ještě spoustu let, pokud tě někdo neodpojí." Dodala. Překvapeně jsem povytáhla obočí. To mi nedošlo.

„Proč nás Joanne ještě neodpojila?" Zarazila jsem se.

„Protože nás chce s největší pravděpodobností živé." Cira se nemile usmála.

„Myslíš, že si pro nás přijde?" Zeptala jsem se s obavami v hlase. Sice jsem nevěděla, jestli chci v Medicii zůstat, ale rozhodně jsem se nechtěla vrátit do Genetii.

Možná že bych sem mohla nějak dostat moji rodinu. Možná, že život tady by pro nás všechny byl jednodušší.

Cira se podívala na věc položenou na malém proskleném stolku, rozebranou a znovu poskládanou dohromady tak, že tvořila neuspořádaný tvar. Povzdechla si, ale nic mi na moji otázku neodpověděla.

Jestli nějak věděla, že si pro nás Joanne přijde, neřekla to.

A já už se ani nedivila. Genetia zřejmě nebyla důvěryhodné město.

***

Odpoledne si nás nechala zavolat Jeane k sobě. Stále jsem se necítila dobře, když jsem procházela místní sídlo vlády. Prostě bylo až moc podobné Genetii.

Nějaká žena nás zavedla do útulného salónku s křesly a pohovkami s výhledem na park. Po chvilce čekání se objevila Jeane a usmívala se na nás už od dveří.

„Jak se vám zatím daří? Nějaké problémy? Hned se o ně kdyžtak postarám chci abyste se tu cítili dobře." Usmála se a posadila se na jednu z pohovek.

Dnes na sobě měla béžový kostýmek, kalhoty a velmi pěkné sako a všimla jsem si, že její vlasy mají rudější odstín než posledně. Přesto jsem si nemohla podoby s Joanne nevšimnout. Na rozdíl od ní měla ale přátelštější oči.