GENETIA

XXXIV. - Jehlou do srdce

Dívala jsem se na sebe do zrcadla a dodávala si odvahu. Nemělo by být těžké dostat se k Joanne a sledovat ji. Erin s ostatními měli pravdu, že na mě dá, byla jsem její nejnovější úspěch. Nenechá si ho jen tak vzít.

Stačilo přijít na věc, která ji přiměje, aby přede mnou přestala být ostražitá.

Bylo něco málo po osmé hodině ráno a já věděla, že jestli chci stihnout odběry, měla bych vyrazit. Uvědomila jsem si, že jsem z nich ani nebyla nervózní. Ne, vrásky mi dělala spíš Joanne. A moje sestra Lisa. Od hádky jsem s ní ještě nepromluvila a dnes odešla brzo ráno.

Měla jsem se jí zeptat, jaký má plán do budoucna. Chtěla jako naprogramovaná prostě splynout s okolím a jen tak žít? Nevěděla jsem to, a trochu mě to mrzelo. Pokud by se něco stalo, a že se dřív nebo později něco stane, když se plán Půlnočního doupěte dal do pohybu, nechtěla jsem s ní být rozhádaná. To už tu jednou bylo. A nechtěla jsem, aby se musela stát další hrozná a radikální věc, která by nás znovu nalodila na stejnou vlnu.

Pročísla jsem si dlouhé vlasy a zhluboka se nadechla. Nastal čas dát věci do pohybu.

Odběry se konaly nad rozlehlém prostranství před budovou sídla vlády. Dopravnímu letadlu jsme se obloukem vyhnula a šla radši pěšky. Na místě už byly davy lidí. Nebo spíš programů. Všichni naprogramovaní od první do druhé fáze. Různě zrobotizovaní, úplně nebo částečně a všichni vypadaly tak nějak mile.

Jenže to byla jen přetvářka. Nikdo se nestrkal, všichni klidně čekali a zařazovali se do řad. Jestli jim to někdo rozkazoval v hlavě, nebo byli prostě slušní...kdo ví.

Postavila jsem se do jedné z řad a rozhlédla se kolem sebe. Neviděla jsem žádné známé tváře. Erin, Eliot ani Letty jsem nezahlédla. A kluky z Medicii už vůbec ne. U nich jsem pochybovala, že se tu dnes ukážou a vlastně jsem za to byla i ráda.

Chtěla jsem si promluvit s Martinem, ale po včerejší schůzce jsem pospíchala domů. Vyšlo to krásně, až na jednu věc. Peter nebyl doma a jak jsem zjistila, nebylo to poprvé. Začínala jsem o něho mít trochu strach.

V jedné z řad jsem zahlédla Lin.

„Lin? Lin!" Zamávala jsem na ní a ona ke mně přispěchala. Vyšly jsme z řady, aby náš rozhovor raději nikdo neslyšel.

„Všechno v pořádku?" Zeptala se mě a usmála se. Kývla jsem na souhlas.

„Zatím jsem neměla šanci něco pokazit." Zasmála jsem se.

„Ostatní tu nejsou, vzali jim odběr v práci, mělo by tu být jen obyvatelstvo Genetie." Informovala mě Lin.

„Vyřídíme tohle a jde se na to." Povzbudivě jsem se usmála a Lin kývla na souhlas.

Rozdělily jsme se a já si opět stoupla na konec nějaké řady. Obyvatelé se kolem mě bez problémů bavili a nevypadali vůbec, že je odběry obtěžují. Nechápala jsem, jak může být někdo tak vyrovnaný.

Uviděla jsem další tvář a srdce se mi stáhlo bolestí. Lisa čekala o kus dál a bavila se s partou přátel. Vypadala klidně a vyrovnaně. Přišel k ní nějaký vysoký kluk a objal ji kolem pasu, zmateně jsem zamrkala, když ji políbil do vlasů a Lisa se na něj zářivě usmála. Nevěděla jsem, že někoho měla.

Píchlo mě u srdce. Najednou jsem si jako sobec připadala.

Vystoupila jsem trochu z řady, abych viděla do čela, kde stáli lékaři s připravenými pomůckami pro odběry. Dvacet řad, dvacet lékařů. To bude trvat věčně. Protočila jsem oči a zrovna z hlavních dveří vyšla na prostranství mezi doktory prezidentka Joanne Horwadová.