GENETIA

XI. - Poslední jízda

Probrala jsem se až v laboratoři. Ruce mi nesvíjely okovy, což bylo překvapení. Doktorka Lorencová ke mně přistoupila s oranžovou vodou ve sklenici. Věděla jsem, že je to páté sérum. Pátá tekutina. Byla hustší než ty před ní.

„Já to nechci." Řekla jsem a musela si odkašlat. Můj hlas zněl tak ochraptěle a zastřeně.

Doktorka se zasmála. Postavila sklenici vedl mě, aby jí od smíchu nevylila. Nečekala jsem ani minutu a sklenici s oranžovou tekutinou shodila na zem. Sklo se na podlaze roztříštilo a tekutina se vylila. Tentokrát jsem se usmála já, ale ten na doktorčině tváři zmizel. Zmáčkla tlačítko z boku křesla, na kterém jsem seděla a mé ruce opět uvěznily známé okovy.

„Hlídat!" řekla mužům u dveří, když vycházela z laboratoře. Měla jsem úsměv od ucha k uchu, a na sebe jsem byla nesmírně pyšná. Byla jsem v ten moment přesvědčená, že jsem se vyhnula tomu vypití, jak mi radila Lisa. Jenže hned jak se objevila doktorka Lorencová v laboratoři s další sklenicí oranžové tekutiny, tentokrát spadl úsměv mně. Za to doktorka se opět usmívala.

No výborně. Ta ženská má tý tekutiny snad celej barel. Stačíte jí a dáváte jako nabídku v jídelně?

„Vypít!" podala mi oranžovou sklenici a uvolnila okovy. Nikdy, ale opravdu nikdy to už neřeknu, ale v ten moment mě zachránila Joanne.

„Doktorko, máme problém." Řekla, když vešla do laboratoře, aniž by mi věnovala jediný pohled, což bylo divné, vždycky mě tak ráda probodává tím svým ledovým pohledem. Chtěla jsem se zasmát, no tak, kde je její pozornost? Jenže doktorka beze slov odešla s Joanne z laboratoře a mě tam nechala samotnou. Zřejmě si ani neuvědomila, že mi nechala povolené okovy. Rozhlédla jsem se po místnosti a v rohu uviděla malé umyvadlo. Nerozmýšlela jsem se ani minutu, bylo mi jedno, že je místnost určitě monitorována, ale já jsem prostě musela tekutinu vylít.

„Tak sestřičko, doufám, že si měla pravdu, protože jestli ne, vláda nevláda, vyškubu ti ve spánku vlasy." A sledovala jsem, jak hustá oranžová tekutina mizí v odpadu.

***

Nikdo si ničeho nevšiml. Když se doktorka vrátila, píchla mi něco do žíly a nestarala se, jestli jsem tekutinu vypila. Ležela jsem na lůžku a během toho, co jsem pociťovala již známou řezavou bolest jsem se snažila myslet na slova doktorky Lorencové. Pokud séra přijmu, naprogramování bude bezbolestné.

Jenže já tomu nedokázala věřit a celá moje podstata se proti tomu bránila, takže jsem zatínala tělo a snažila se nekřičet ani nebrečet. Ale snášela jsem to čím dál tím hůř, když se mi bolest začala rozlévat po mých ramenou a stoupat krkem, obtáčela se postupně kolem páteře, a když se poprvé dotkla hlavy, předpokládala jsem, že mého mozku, zkolabovala jsem, a přesto podvědomě vnímala každé bodnutí. Měla jsem pocit, že mě doktorka schválně udržuje při vědomí.

Ale nakonec bolest přeci jen ustala a já se propadla do klidné ničím nerušené tmy.

***

Poprvé jsem otevřela oči a podívala se na simulační nebe. Mraky pluky z jedné strany na druhou a v pokoji byla cítit zvláštní vůně. Byl kolem mě naprostý klid, a přesto mi přišlo, jako kdyby se celý pokoj rozzářil ve světle slunečních paprsků. Ale kolem mě byly jen holé bílé zdi. A přesto mi bylo...tak...

„Odpočíváš?" uslyšela jsem posměšný hlas prezidentky. Stočila jsem na Joanne pohled a chvilku na ni jen zírala. Měla jsem pocit, že...

Že tu příšerně narušuje můj klid.

„Ale proč ta nenávist v tvých očích? Já ti přišla říct pro tebe dobrou zprávu." Řekla a posadila se na konec mé postele. Nesouhlasně jsem zavrčela, ale ona si toho nevšímala.

„Tři měsíce se zkracují na měsíc." Řekla a mávla klem sebe rukou, jako kdyby kolem sebe měla hejno much.

„Cože?" řekla jsem tišeji. Zakašlala jsem, mé hlasivky byly asi ještě oslabené.

„Ukázalo se, že jsi dobrý materiál. Už ti zbývá jen jedno sérum, a poté..."

„Jak jedno sérum? Mělo jich být deset!" Vystřelila jsem do sedu a hlasivky nehlasivky vyštěkla jsem na ni.

Joanne si upravila krátké bílé šaty. Opět měla bezchybně učesaný vysoký culík a její lícní kosti vystupovali nebezpečně z tváře. Ale neviděla jsem ani jednu zrobotizovanou část jejího těla. Ani jednu.

„Mozek se ti přeměnil v jednom jediném séru, to ostatním trvá všech pět. Navíc ostatní subjekty mají zrobotizovanou pouze jednu část těla, ruku, nebo část chodila, ale ty už máš toho tolik." Řekla uchváceně a zajiskřilo ji v očích. Vzala mě za levé zrobotizované zápěstí a užasle mě pohladila. Ucukla jsem se a trochu bojácně se na ní podívala. Takhle nadšenou z mé osobnosti jsem jí ještě neviděla.

„Okamžitě podstoupíš poslední sérum. Nebudeme čekat ani den. Dej se do pořádku, čeká tě poslední vzácná jízda a potom..." řekla radostně, zvedla se a přešla ke dveřím. Tam už čekala doktorka Lorencová s úsměvem na rtech. Co se to tu děje? Moje podvědomí mi do mozku vysílalo nejedno varování, že je něco špatně.

Joanne kývla na doktorku Lorencovou, a ta ji kývnutí oplatila, ovšem už méně nadšeně se na mě podívala a já na malý moment, na setinku zahlédla ustaraný výraz.

A patřil mě.

***

„Aplikovat poslední sérum bude trvat asi dvě hodiny, museli jsme zajistit úpravy pro tvé tělo, ale není se čeho bát, až to skončí, vše bude dokonalé." Joanne celá zářila, když mě přivázali k operačnímu lehátku.

Stála nade mnou jako malá holka, která si v útulku vybírá svoje nové štěňátko. Nebyla jsem si jistá, jestli se bojím víc posledního séra, nebo ženy přede mnou. Mluvila na mě jako na nejlepší přítelkyni, ovšem přítelkyni, kterou se chystá zabít. Nebo na ní alespoň vyzkoušet smrtící látku, a neví, jestli se povede.

„Jsi pro mě důležitá, pokud se to povede, budeš slavná, bohatá a získáš obdiv všech lidí ve městě. Nemáš ani tušení, co spolu dokážeme, až se probudíš, Lilianno." Stiskla mi ruku a v očích měla šílenost. Věděla jsem o ní, že je šílená, ale že až tak.

Ležela jsem na zádech a ruce i nohy mi obtočily okovy. Už jsem měla začít panikařit? Protože já pomalu ani nevěděla, jak rychle jsem se sem dostala. Přes pánev a hrudník jsem měla uvázané černé řemeny. Byla jsem v pasti, kdybych cokoliv udělala, nejspíš by to nemělo žádný vliv. Jediná dobrá zpráva byla, že až to skončí, půjdu snad domů.

„Spusťte to!" zavelela rázně Joanne a doktorka Lorencová zmáčkla zvláštní čudlík.

Najednou se ke mně přiblížilo šest velkých jehel. Tři z každé strany. Dvě se mi zabodly do lebky, další do boků a poslední dvě do kotníků. Začala mnou proudit nehorázná bolest, měla jsem pocit, jako by se moje tělo něčím naplňovalo. Navíc jsem ani nebyla v narkóze. Pokusila jsem se otevřít oči, ale okamžitě je zase zavřela, protože jsem viděla, jak se mi holení kost pravé nohy zrobotizovala. Ta zeleno-modro-bílá barva a tvrdý kov se objevil i na mých bocích, kousek na břiše a víc už jsem neviděla. Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat horko, které mě najednou polilo. Krev ve mně vřela a já netušila, zda to vůbec přežiju.

Než jsem opět upadla do bezvědomí, myslela jsem na rodinu. Na mámu, na Petera a na Hope. Samotnou mě překvapilo, že mi můj mozek promítnul i Lisu. Ale vyděsilo mě, když poslední myšlenka patřila větě, kterou před chvíli Joanne vyslovila.

Nemáš ani tušení, co spolu dokážeme, až se probudíš...

A já se propadla do černočerné tmy a věděla, že se probudit nechci. 

________________________

Po týdenní pouze se pět vracím s další kapitolou. 

Tak doufám, že se Vám kapitola líbila, budete hlasovat nebo napíšete komentář♥. Mám Vás všechny moc ráda, za to, kam se tento příběh dostává ♥♥