GENETIA

XII. - Nový život

„Probouzí se!"

„Nepřipadá mi!"

„Ona to zvládne. Musí!"

„A když to nezvládne?"

„Zvládne to, i kdybych jí musela probudit silou!"

Slyšela jsem hlasy poblíž mě. Neodvážila jsem se otevřít oči, bála jsem se, kde se probudím, a hlavně co se se mnou stalo.

„Neprobouzí se!"

„Přinuťte jí!" ozval se rozzuřený hlas prezidentky Joanne Horwadové.

Nechápala jsem, co mi to říkali. Ale po chvilce mi do mozku přišla zpráva. Jako by mi uvnitř někdo křičel do uší, tak hlasité to bylo.

Probuď se!

Takový vysoký pisklavý hlas mě okamžitě probral a já se posadila. Leknutím jsem se posadila a zachytili mě ruce. Podívala jsem se na doktorku Lorencovou a ta kývla hlavou, jako by mi říkala „Vítám tě."

„Probudila se, říkala jsem to!" řekla Joanne. Rozhlédla jsem se po místnosti a Joanne si to ke mně nakráčela opět se šílený úsměvem. Jiskřičky v jejích očích mě děsily, a to, jak křečovitě svírala nějaké papíry v ruce, mi na pocitu bezpečí moc nepomáhalo.

„Lilianne je..."

„Jak se cítíš? Bolí tě něco? Jsi naprosto v pořádku? Ukaž, nemáš nějaké otevřené rány? Karo, proveď vnitřní vyšetření!" přerušila doktorku Lorencovou Joanne. Ta si mě prohlížela a byla celá pryč z toho, že zřejmě žiju.

Za to Joanne vypadala, jako kdyby právě vytvořila dokonalou zbraň a bála se, že není tak dokonalá, jak předpokládala.

„Nechte mě, jsem v pořádku!" odsekla jsem. Joanne se na mě zmateně podívala. Přešla k doktorce Lorencové a něco jí pošeptala.

Seděla jsem na posteli v mém pokoji a v místnosti se mnou byla Joanne, doktorka Lorencová, pár mužů v čistě býlích oblecích a nějaká žena, která mě dost děsila, jelikož byla opravdu hodně zrobotizovaná. Neprošla zcela druhou fází, ale zrobotizování si na ní zřejmě smlslo. Na obličeji žádný plech neměla, za to zbytek těla ano. Z toho co jsem viděla měla obě ruce a zřejmě celý hrudník. To by samo o sobě nebylo tak děsivé, ale její hlava...teda spíš vlasy byly odděleni od hlavy dvěma tyčkami, na kterých poté vlasy visely. Při pohledu na ní mi naskakovala husí kůže. Z mého pozorování mě vytrhl opět ječivý zvuk v mé hlavě. Nejspíš to musí být to, jak vás ovládají.

Jdi do koupelny!

Váhala jsem, jestli mám jít, ale pokud to bylo opravdu to, že mě ovládali, bůh ví, co by mi provedli, kdyby zjistili, že mě neovládají. Zvedla jsem se z postele a opatrně došla do koupelny. Musela jsem se přidržovat stěny, protože jsem se bála, že bych upadla až uvidím, jak teď vypadám. Modlila jsem se, ať nevypadám jako ta žena v místnosti. Podívala jsem se do zrcadla a hlasitě si oddechla. Můj obličej i celé tělo vypadalo jako předtím. Pár zrobotizovaných částí na těle tu bylo, ale vypadalo to celkem normálně, nic velkého. Za to moje vlasy dostaly pořádnou ránu. Byli o odstín světlejší a končily pod zadkem. Když jsem se otočila, musela jsem sérum dokonce pochválit, protože mi udělalo nádherný zadek. Celkově jsem vypadala, jako bych posilovala celý život. Mé ruce překvapivě zdobily svaly a když jsem odhrnula volnou noční košili, ve které jsem se probudila, nestačila jsem kulit oči na mé vysportované břicho. No ty blázne.

Vyšla jsem z koupelny a ukázala zmateně prstem na mé tělo. Nikdy jsem si nevšimla, že by tohle měla Lisa.

„Ach ano, omylem ti jeden ze zaměstnanců přidal do séra...."