GENETIA

XXVI. - Tajemství noci

„Kam jdeme?" Zeptala jsem se toho kluka – Martina. Jen se na mě podíval, a přehodil si na druhém rameni toho třetího kluka.

„Co je mu?"

„Pěkně se na něm vyřádili." Odpověděl ten druhý kluk.

Potom už nikdo z nich nepromluvil. Opustili jsme úzké uličky a vystoupili u řeky. Nalevo od nás se tyčil velký železný most a my mířili do doků. Pod mostem před řekou bylo pár malých domků s širokými stahovacími dveřmi.

Garáže.

U jedné jsme se zastavili a Martin něco naťukal na zeď vedle dveří. S rachotem se dveře začaly vytahovat, a když byly dostatečně vysoko, skrčili jsme se a protáhli se dovnitř. Dveře za námi ihned zapadly a uvnitř se rozsvítilo.

Stáli jsme ve velké místnosti, uprostřed byly rozestavěné gauče všech stylů a barev, přes ně hozené deky a polštáře. Před nimi malý stolek a na zemi různě poskládané koberce. Kolem stěn bylo pár skříní a na stěnách plakáty a mapy, různé nitky a závěsy.

Martin s tím klukem položili třetího na jeden z gaučů. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nalevo byla další místnost. Přes malý otvor ve zdi visel ze stropu závěs a za ním vykukovala něco jako kuchyňská linka. Otočila jsem hlavu na druhou stranu místnosti, která vedla za roh.

„No tak, prober se, princezno." Poplácal toho kluka Martin a upoutal moji pozornost. Nejspíš zase zapomněl, že tam jsem.

„Přines mi ten sajrajt." Poručil Martin druhému klukovi a ten zmizel za rohem. Za chvíli se objevil a v ruce svírat injekční stříkačku se zářivě modrou tekutinou.

Podal ji Martinovi, který nahmatal ležícímu klukovi místo na krku a vrazil mu do něj jehlu a vyprázdnil do něj část obsahu.

„No tak, dělej, dělej." Čekali u něho oba, než se ležící kluk začal probouzet.

„Dobrý ráno." Ušklíbnul se na něj Martin a kluk se na něj zazubil. Byl potlučený a špinavý. Vypadal, jako když se s někým pral na zemi.

Přátelsky se pozdravil i s druhým klukem, a potom si všimnul mě. Povytáhla jsem obočí a pokrčila rameny.

„Kdo to je?" zeptal se jich ochraptěle a posadil se. Syknul přitom bolestí.

„To by mě taky zajímalo." Odpověděl mu Martin a stoupnul si přede mě.

Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale pod jeho pohledem jsem nějak nemohla najít slova.

„No moc nekoukej, ty si mě sem přitáhnul." Povytáhla jsem obočí.

„Protože by nám moc nepomohlo, kdybys všude vytrubovala, co si viděla." Odpověděl.

„Máš pocit, že když toho tady uvidím víc, je to lepší jo?" Naštvala jsem se.

„Huh, má pravdu." Zasmál se ten druhý kluk.

Byl menší než Martin, hnědé vlasy měl na krátko střižené a na první pohled mě zaujaly jeho velké pěkné oči. Třetí kluk, ten co teď už seděl probraný na gauči mohl být stejně starý jako Martin a ten druhý, husté kudrnaté světle hnědé vlasu mu trčely na každou stranu a i přes domlácený obličej působil příjemně.

A všichni tři byli naprogramovaní.

Stejně jako jsem si prohlížela jejich zrobotizované části na kůži já, oni sledovali mě, až mě podvědomě začal pálit plech na levém spánku. Martin se na něho podíval, jako kdyby to sám cítil.

„Ty nejsi odsud." Řekl ten krátkovlasý. Martin k němu otočil hlavu, ale nehnul se ze svého místa přede mnou.

„Jistě že není, jinak by věděla, co se mu děje." Odsekl mu Martin, jako kdyby to byla moje chyba, že to nevím.