GENETIA

IV. - Domov z bílých zdí

Dva muži mě odváděli bílou osvětlenou chodbou bez oken a přede mnou kráčela ta plechovka. Měla jsem chuť ji vytrhnout jazyk, aby už nemohla nikdy přečíst žádné další jméno. Zastavili se u jedněch z dveří, které byli v pravidelných rozestupech rozmístěny od sebe.

„Tvůj pokoj." řekla mi a široce se usmála. Podívala jsem se na bílé jednoduché dveře a na přidělanou cedulku na nich s vyrytým číslem.

„Máš pokoj Es2.42. Je nutné si to zapamatovat." usmála se a otevřela dveře do čtvercové místnosti.

Zdi neměla ze skla, ale strop ano. Krásně jsem tak mohla vidět oblohu, kterou měsíc neuvidím, až po chvilce mi došlo, že je to jen iluze. Nad námi bylo několik pater. Po obvodu místnosti viseli kolem stropu pruhy světel a ozařovali bílý pokoj. Nalevo od dveří stála uprostřed velká bíle povlečená postel. Začalo mi to nahánět strach. Podlaha byla ze studených dlaždic, takže očekávám, že tu budeme muset chodit v botách. Nevisel tu žádný obrázek, ani kalendář. Kromě postele tu byla ještě malá skříňka a vchod do druhé místnosti z matného skla, který se odhrnoval.

„Tenhle pokoj bude na tři měsíce tv..."

„Tři měsíce? No moment!" vyhrkla jsem na ní a nedovolila jí dokončit větu. Udiveně se na mě podívala. Lisa tu strávila měsíc, já tu sotva vydržím jeden den. Kde sakra vzala tři měsíce?

„Tři měsíce je nový standartní čas, kdy ti nový program projde tělem, a ty se tak staneš jednou z nás. Je pocta, že si tě Genetia vybrala. Staneš se součástí nejvyspělejší rasy, nejmodernější, nejvzdělanější, přineseš městu blahobyt a tvé služby..." Hltala jsem každé její slovo. Nemohla jsem uvěřit, že se to opravdu děje. Že tomu ta dáma opravdu věřila.

„Abych to dokončila, tak bych ti ráda ukázala druhou místnost." přesunula se k těm matným dveřím. Ladně je odtáhla a nechala mě jít první. Čekala jsem nějakou laboratoř, nebo jinou divnost, ale vešla jsem do obyčejné místnosti.

„Koupelna?" divila jsem se.

„Ano, snad sis nemyslela, že tě program zbaví trávení." řekla s úsměvem a opět přešla do hlavní místnosti.

Vlastně jo myslela. Když už mi sakra změní kůži i mozek, co jiného jsme si měla myslet? Chtěla jsem začít křičet, že mě nezajímá žádný pokoj. Že se tu nechci zabydlovat. Chtěla jsem se na tu ženu rozkřičet, že tu vůbec nechci být!

„Ještě bych ti měla připomenout, že toto je sice tvůj pokoj, ale nesmíš si ho nijak vyzdobovat a ničit ho. Po tvém úspěšném naprogramování ho opustíš a přenecháš..."

„Dobře, dobře, chápu." zastavila jsem jí. Ona na mě jen zamrkala a pokračovala dál. Neměla jsem na tohle čas, nebo ne, tohle spíš byla neskutečná ztráta času. Chtěla jsem pryč, musela jsem zmizet.

„Tady máš rozpis, je to tvůj plán dne. Je tam, kdy se máš dostavit do laboratoří, a kdy tě čekají důležité lekce a schůzky. Budeš ho dostávat vždy na konci dne. Neměj obavy, že by ses ztratila, doprovázet tě bude vždy pověřená osoba, nebo dvě." Podala mi bílý tvrdý papír s časy a místem, kde mám být. První čas byl dnes v 10:15.

„Jak zjistím, kolik je hodin?" Nechápavě jsem civěla na kus papíru. Žena naklonila hlavu a se zaujetím si mě prohlédla. Pokud jí byl nepříjemný můj tón nedala to nijak najevo.

„Jak jsem řekla, přijde pro tebe pověřená osoba."

„Takže jsem vězeň?" Vypadlo ze mě dřív, než jsem si to promyslela. Žena se usmála, ale v očích se jí to neodrazilo.