GENETIA

II. - Exkurze

Dveře auly se otevřely a dovnitř vstoupil vysoký starší muž. Všichni jsme poznali ředitele Lowa. Stejně jako profesorka prošel zatím pouze první fází, ale krk a ruce, které byli jako jediné z pod jeho bílého saka vidět, byly už úplně zrobotizované.  S Grace nám to došlo ještě dřív, než profesorka řekla, že pro nás má pan Low úžasnou novinu. Vyměnili jsme si vědoucí pohled a Grace mi silně stiskla ruku.

Ředitel začal mluvit, ale mně hučelo v hlavě. Myšlenka přes myšlenku. Ředitel nenavštěvuje hodiny, nikdy, jen jednou to dělá, jednou za rok, aby oznámil, že...

Opět jsme se na sebe s Grace podívaly. Doufaly jsme, že se bude jednat o jinou událost.

„Expedice do laboratoří vlády." Zvolal nadšeně ředitel Low a v předních lavicích, kde seděli ty vymytý mozky se ozvalo nadšené lapání po dechu. Všichni zrobotizovaní studenti začali jásat a nemohli uvěřit tomu, že se podívají do laboratoří svých bohů. My ostatní jsme se chytali za hlavy a pár dívek se i rozbrečelo.

Já nebyla schopná pohybu. Grace mi drtila ruku a já si vzpomněla na okamžik, kdy mi o expedici říkala Lisa. Varovala mě. Vyprávěla mi to, když ještě byla normální. I ona se bála tohoto výletu, protože tato expedice má jen jeden význam. Několik „šťastlivců" se v laboratořích vybere a podstoupí tu úžasnou změnu DNA. Takhle se stala robotem i ona. Lisa byla jedna z vybraných. Strávila v laboratoři měsíc, než byla celá její proměna dokončena, pak se vrátila domů a byla naprogramovaná.

Profesorka začala studenty uklidňovat.

„Kate..." Grace měla slzy v očích.

„To bude dobrý, nemusíme to být my." Uklidňovala jsem jí, ale musela jsem o tom dost přesvědčovat i sebe.

„Ty tomu věříš?" už téměř brečela.

„Ne." Řekla jsem upřímně a pevně jí stiskla ruku.

„Pořád je to stejný." Vzdychl za námi zklamaně Will. Musel se sem dostat aby uklidnil Grace. Byl to náš kamarád a od minulého léta taky Gracin přítel.

„A divíš se? Vláda nás jednou naprogramuje všechny." Vzdychla jsem a Grace tahle věta vůbec nepomohla. 

„Nejradši bych utekla." Sklopila zrak Grace.

„Zkus to a budeš hned odvlečená." Řekla jsem podrážděně. Ale pravda byla, že jsem nebyla jen naštvaná. Viděla jsem, jak to snášela Lisa, ten den, kdy se exkurze konala, a od té doby jsem ji poslouchala každý den.

Většina lidí v Gentii považovala naprogramování jako pozornost od vlády. Brali to jako láskyplné gesto, kterým jim město říká, že do něho patří. Ale já ne, já to brala jako totální krádež osobnosti. Nechtěla jsem, aby ze mě byl počítač a někdo ovládal moji mysl.

***

Rychle jsem vyšla ze školní budovy a nečekala ani na Grace a Willa. Chtěla jsem už být doma a pořádně vše promyslet. Nehodlala jsem skončit jako moje sestra. Do všech lidí jsem strkala a snažila se chytit alespoň jedno letadlo, jenže ani to se mi nedařilo.

„Pozor!"

Skácela jsem se na zem a praštila se do hlavy.

„Dávej pozor, ne?" Chytla jsem se za hlavu a vyškrábala se na nohy. Podívala jsem se před sebe na osobu, do které jsem narazila, nebo možná narazil on do mě, nevím přesně.

„Já? To ty tu utíkáš jako blázen." Znovu se zasmál. Byl to kluk, vysoký, se širokými rameny a tmavými krátkými rozcuchanými vlasy. Celý v bílé školní uniformě. Ale neměl na sobě ani kus plechu.