GENETIA

XXI. - Rozmary malých dívek

Před 35 lety v Genetii

„Podívej, všichni ti lidé, které zde vidíš, budou za chvíli součástí něčeho velkého." Řekla s hrdostí doktorka Lorencová a dívala se na zástup lidí, mužů, dívek i dětí, kteří nastoupeni v řadě čekali, až k nim přijde jeden z laborantů a odebere jim vzorek krve.

„Co může být větší, než toto město?" zeptala jsem se, a přitom vzhlédla na vysokou doktorku Lorencovou.

„Geneticky dokonalé město, drahoušku!" pohladila mě po vlasech, a dál se věnovala pozorování zástupu lidí.

„Ahoj Wando, půjdeme si hrát?" přistoupila ke mně moje kamarádka Laisy Horwadová, a za ní se na mě usmíval další pár očí, Lucy Horwadová. Dvě sestry, se kterými jsem si každý den hrála, byly jsme nerozlučné.

„Prosím, Laisy, zapomínáš, že Wanda má již nové jméno, které obohatilo její život, a odřízlo jí od kruté minulosti?" zamračila se na Laisy doktorka Lorencová. Laisy se zastyděla.

„Vrátím se k obědu, pa mami." Objala jsem doktorku Lorencovou, vtiskla ji rychlý polibek na tvář a už jsme si s Horwadkami utíkaly hrát.

Většinou jsme jen tak lítaly venku, nebo pořádaly letadlové závody. Doběhly jsme na malý bílý plác za vládními garážemi, kde byl klid, a nemohl nás nikdo slyšet. Mně a Laisy bylo 10 let, Lucy byla o 4 roky starší. Laisy vytáhla z váčku, který měla uvázaný kolem sukně barevné křídy. Rozložily jsme je na zem, a začaly kreslit obrazce na čistě bílou zem.

„Kde jsi je sehnala?" zeptala jsem se Laisy a s úžasem pozorovala barevné křídy.

„Dal nám je dědeček, že prý ať je vyzkoušíme." Pyšnila se Laisy. Obě sestry byly vnučkami Jasona Horwada, a jelikož neteří pana Horwada byla i doktorka Lorencová, která se mě ujala, byla jsem s děvčaty jako rodina. Moc jsem je měla ráda, a ony mě.

„Stejně se máš, taky bych chtěla takovou ozdobu na tělo!" řekla Laisy a přejela mi prstem po zrobotizované kůži na ruce. Pousmála jsem se. Je pravda, že naprogramování mi změnilo život a dalo rodinu, kterou jsem tak dlouho postrádala.

„A proč se nezeptáte dědy, jestli byste také nemohly být stejní jako já?" zeptala jsem se a domalovala zelenou barvičkou stonek kytičce.

„Já bych hrozně ráda!." Rozzářila se Laisy.

„Vydrž, Laisy, to není tak jednoduché." zarazila její nadšení Lucy. Lucy bylo 14 let, braly jsme jí jako naší velkou sestru, která toho ví o světě více než my.

„Proč? Vždyť by to bylo skvělé, i my bychom dostaly nová jména, a užívaly si života jako Cira." Řekla s úsměvem Laisy. Jenže Lucy se moc nadšeně netvářila. Možná, že věděla něco víc, něco, co bychom třeba mohly vzít špatně.

„Života si můžeš užívat i tak." Řekla s úsměvem Lucy a objala svojí malou sestřičku. Laisy mě také přivzala do objetí, a tak jsme se tam jen tak objímaly a přemýšlely, co by se stalo, kdybychom neměly jedna druhou.

O několik let poté

„Mami, můžu jít navštívit holky?" zamrkala jsem na doktorku Lorencovou a prosila jí očima. Přikývla a připnula mi visačku s jménem. Vyšla jsem z její kanceláře a namířila si to do patra, kde se nacházely laboratorní pokoje. Cestou si mě nikdo moc nevšímal. Většinu města už tvoří naprogramovaní, a Laisy s Lucy byly naprogramovány před několika dny.

Zaklepala jsem na pokoj a vešla dovnitř. Obě dívky ležely na posteli, Laisy si radostně pobrukovala, a Lucy spala.

A od té doby se všechno změnilo.

Laisy s Lucy vyrostly a já zestárla o pouhé tři roky. Zapříčinil to program, kterým jsme byly naprogramovány, a každé tělo ho přijmulo jinak.

S Lucy a Laisy jsem se už tak moc nevídala, jen výjimečně, když jsme šla k mámě do laboratoře.

Laisy se hrdě ujala programu, a pokračovala po zemřelém Jasonovi Horwadovi v jeho vizích. Jenže pod její vládou, pokud se tomu tak dá říkat, lidé trpěli. Neměli žádnou možnost, ani šanci na výběr, jestli chtějí být naprogramováni. Laisy věřila, že každý naprogramovaný bude žít lepší život, a bude se mít lépe.

Na druhé straně byla Lucy odpůrkyní programu, a nesnášela svojí sestru za to, že jí také nechala tehdy naprogramovat. Byla si vědoma, co dělá program s lidmi uvnitř jejich těl, jak je vyžírá a mění jejich DNA. Laisy jí ale neposlouchala a Lucy v jednu noc utekla z města za hranici s desítkou dalších nespokojených lidí.

Laisy z toho byla zničená, nemohla uvěřit, že ztratila svojí jedinou sestru. Jenže smutek velice rychle vystřídala zlost a zahořklost. Začala vládnout ještě pevnější rukou, prosadila se ve vládě a zvolili ji prezidentkou. Změnila se. Úplně.

I moje matka se změnila. Tak jsem milovala, a byla jí vděčná, za to, že mi dala nový život. Jenže teď byla podobná jako Laisy. Možná to bylo tím, že Laisy byla naprogramovaná ve stejném věku jako ona.

Ten den zrovna pršelo, a já jsem v kapkách deště utíkala. Utíkala jsem někam daleko, někam, kde mě jen tak někdo nenajde! Utíkala jsem před svojí matkou, a novým životem, který jsem dříve tak zbožňovala. Najednou jsem chtěla vrátit ten den, jak mě sebral muž v obchodě a dovedl mě do sídla vlády, najednou jsem se chtěla vrátit zpět na ulici, a takovou chybu nikdy neudělat. Najednou jsem se chtěla opět jmenovat Wanda, a ne program CIRA.

Několik dní na mé zmizení nechala Laisy konečně vyhlásit jejich nová jména, která dlouhou dobu tajila! Možná si tím chtěla připomínat svojí sestru, ale tu už dávno zavrhla. Laisy převzala jméno Joanne, a Lucy Jeane. Uvedla, že ona sama nechtěla mít podobné jméno jako její nevděčná sestra, ale jejich matka na tom prý trvala.

(Na obrázku Joanne Horwadová) 

______________________

Další kapitola na světě. Jak se Vám líbí minulost Joanne a Jeane? Myslíte si, že se stalo něco, co jejich nynější charakter ovlivnilo?