GENETIA

XXIX. - Kdo nosí bílé pláště

Nebyla to prosba, byl to rozkaz.

Joanne Horwadová mě vedla areálem sídla vlády. Měla jsem na sobě bílý laboratorní plášť a vypadala jako jakákoliv osoba, která prošla kolem mě. Měla jsem opět pracovat pro Joanne a tentokrát na virusu, který se brzy mohl dostat do širší veřejnosti města. Momentálně bylo jen pár případů napadení, aspoň to jsem si nalhávala, i když to číslo bylo větší než jen pár.

Přesto jsem si musela opakovat, že tohle je ta nejlepší možnost, jak můžu pomoct. Netuším, co by mi Joanne udělala, kdybych odmítla, ale rozhodně by mě nenechala být. Takhle se aspoň dozvím něco o virusu a vůbec o fungování programu. Třeba ho budu pořád moc zastavit. Zastavit Joanne Horwadovou a masové programování.

Jenže po událostech, které se staly bylo najednou těžké vrátit se k původnímu plánu záchrany. Najednou jsem díky tomu mnohem víc cítila nepřítomnost Caleba vedle sebe, vybavil se mi náš rozhovor na tohle téma, a na větu, jak můžu někoho zachránit, když jsem nedokázala zachránit ani sebe.

Došli jsme k budově s nápisem LG. Byla to laboratoř, hned za vchodem velice sterilní a pach dezinfekce mě skoro omračoval. Joanne se nezdržovala a vedla nás chodbou kolem několika dveří, otevřených laboratoří, a dokonce i prosklených laboratoří, které byli vidět z mezipatra. Impozantnost se Joanne nemohla odepřít. Zastavily jsme se až přede dveřmi s nápisem LG5.00C ve třetím patře.

Vstoupily jsme do osvětlené velice pěkné a skromně zařízené laboratoře. Na první pohled mě zaujalo obdélníkové okno na stěně naproti dveřím s výhledem na stromy v parku. Místnost byla malá, ale útulná, bylo v ní příjemné teplo a u pracovního stolu stály dvě ženy. Ta starší mohla být stejně stará jako Joanne, blond vlasy měla stažené do nízkého culíku a pozorovala něco v mikroskopu a tu druhou jsem si moc dobře pamatovala, jen mě nenapadlo, že ji potkám zrovna tady v bílém plášti.

Roseline Freesová. Kandidátka na osobu, která by mohla projít čtvrtou fází. Rukávy pláště měla vyhrnuté po lokty a já si všimla, že už má tetování celé zrobotizované. Vypadalo to ještě zajímavěji než naposledy. Divila jsem se, že tohle Joanne povolila.

Ta starší žena vzhlédla od mikroskopu, kývla na Joanne se obě beze slova odešly ven. Překvapeně jsem zůstala stát v místnosti.

„No ne, samotná Lilianne Palmerová." Zasmála se Lin, ale nechovala se nepřátelsky. Což mě trochu uklidnilo. Černé vlasy se sytě červenými melíry měla zapletené do dvou hustých copů a smála se na mě, jako kdybych provedla nějakou hroznou lumpárnu.

„Roseline Freesová, tebe bych tu nečekala." Přešla jsem ke stolu a povytáhla obočí na její tetování. Lin si protáhla ruce a zasmála se.

„Řekněme, že zjistili, jak se program chová k tetování." Vypadala tak napůl v druhé fázi.

„Naprogramovali tě?" Prošla jsi čtvrtou fází? Pochopila, na co se ptám.

„Pokusili se o to, ale jsem v první fází, trochu pokročilé, ale jak by řekli ostatní, skoro normální." Zasmála sem.

„O tom bych chvilku uvažovala, když tu stojíš v plášti."

„Mohla bych říct to samé o tobě." Opáčila.

„Řekněme, že moje rozhodnutí nikdy nebývala ta nejrozumnější." Zasmála jsem se a Lin se přidala.

„Joanne má ráda pod dozorem jedince, kteří by se mohli stavět jejím zájmům. Nabídla mi práci, já viděla příležitost a aspoň trochu rozšíření uzlu na provoze." Vysvětlila Lin.