GENETIA

XXXII. - Doteky záchrany

Nečekala jsem, že když se znovu probudím, bude to v mém pokoji. Venku byla ještě noc, ale pokoj osvětlovalo světlo z ulice. Martin mě zrovna pokládal na postel.

Bolest se mi přelila přes břicho a já vzlykla. V bezvědomí mi bylo líp.

„Vzhledem k tomu, jak pořád něco mluvíš, bys to v bezvědomí moc dlouho nevydržela." Řekl Martin. Zamračila jsem se. Asi jsem byla ještě mimo, protože jsem si nepamatovala, že bych to říkala nahlas.

„Jak si se sem dostal?" Zeptala jsem se, jako kdybych celou noc ležela klidně v pokoji, a on se tu z ničeho nic zjevil.

„To je jedno, teď musíme pomoct tobě." Zakroutil vyhýbavě hlavou. Něco mi neřekl, něco hodně důležitého.

Postel byla táák pohodlná. Nejradši bych se do ní zabořila, ale nemohla jsem se pohnout. Znovu mi začala třeštit hlava, jako kdyby tělo konečně přicházelo k sobě a uvědomovalo si, že bylo postřeleno.

Martin mě posadil a opřel o zeď. Ale já jsem se chtěla sesunout a ležet.

„Seď, potřebuju se k tobě líp dostat." Řekl klidně. Mluvil potichu, takže jsem se zbývajícím vnímáním nepochybovala o tom, že nikdo doma neví, že jsme přišli.

A že jsem mimo.

Sedl si ke mně. Když ke mně zvedl hlavu byli jsme od sebe sotva pár centimetrů. Zakroutil hlavou, jako kdyby na to teď neměl čas. Vyhrnul mi triko.

„Hej!" Okřikla jsem ho šeptem. Kdybych mohla hýbat tělem, tak bych ho už vážně praštila. Nevrle se na mě podíval.

„Snažím se ti pomoct, krásko."

Povytáhla jsem obočí, ale ignoroval to a zadíval se na moje břicho. Opravdu mě muži zasáhli do zrobotizovaných částí anebo to byl účel jejich zbraní. Paralyzovat program v těle.

Takže jim neušlo, že jsme byli naprogramovaní.

Část břicha a boků mi modře pulzovala a mně se začínalo dělat znovu špatně. Byly to vlny tlaku a bolesti. Martin mi vytáhl triko až k žebrům a zkoumal, jestli i tam nejsou zasažena zrobotizovaná místa, ale tam jsem je nikdy neměla. Tedy prozatím.

„Co chceš dělat?" Zeptala jsem se ho přidušeně a opřela si hlavu o zeď, jelikož se mi začala motat. Vzhlédnul ke mně. Nevím, jestli byl jeho pohled provinilý, nebo zaujatý, nebo vzteklý, trochu se to v něm míchalo všechno.

„Teda, ty jsi ale napruženej, to já tu ležím postřelená." Ušklíbla jsem se. Ne, humor mě očividně jen tak nepřejde.

„Zbavím tě té paralyzace a bolesti." Řekl. Zadívali jsme se na sebe.

Já nechápala, co říká, on asi nechápal, že mi to říká.

„Cože?"

Sklonil hlavu na stranu a chvíli tak zůstal. Nad něčím přemýšlel, Něco se v něm pralo, to jsem poznala, a když se na mě znovu podíval přetáhnul si triko přes hlavu.

Najednou mi přišlo fajn, že jsem byla paralyzovaná, nemohla jsem se aspoň sesunout. Protože jestli jsem si myslela, že byla jeho tvář dokonalá, neexistovalo slovo pro jeho tělo.

Najednou jsem nevěděla, jestli mám rozdýchávat nevolnost nebo jeho tělo.

„Lepší bude to vidět než vysvětlovat." Řekl. A i když jsem netušila, o čem to mluví, plně jsem s ním souhlasila.

Jo, rozhodně to bude lepší vidět.

Přiložil mi jednu ruku na zrobotizovanou část břicha, až mě příjemně zchladila na rozhicovaném kousku těla. A potom mi přiložil ruku zezadu krku a já se o ni opřela. Podíval se mi do očí, ale ihned uhnul. Za to já ho pozorovala celou dobu.