GENETIA

VI. - Poslední rozloučení

Probrala jsem se. Hlava mi třeštila a bolel mě každý pohyb. Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla tvář doktorky Lorencové. Snažila jsem se pohnout, ale bolest mi to nedovolila. Obraz se mi rozmazal a já přestávala souvisle vidět i myslet. Doktorka si mě nevšímala a přidávala něco do malé zkumavky, kterou potom vylila do injekční stříkačky. Už jen jak jsem viděla tu obrovskou jehlu, udělalo se mi zle a celá jsem zezelenala. Vylítla jsem do sedu, ale okovy okolo rukou a nohou mě nepustily. Hlavou mi projela ostrá bolest a já se opět skácela na lehátko.

„Uvolněte se!" řekla doktorka a očistila jehlu. Vytřeštila jsem oči a snažila se dostat pryč. Co mi to provedla?

„Uklidněte se, přeci byste nechtěla, aby se první krok nepovedl." Zazubila se na mě a před můj obličej dala injekční stříkačku. Hlasitě jsem polkla.

„Jaký první krok?" zděsila jsem se. Myslela jsem si, že naprogramování mám už za sebou, vždyť jsem vypila tu hnusnou oranžovou věc.

Ale no tak, snad sis nemyslela, že k naprogramování potřebuješ vypít jen nějaký džus. Ale ta bolest, ta bolest by tomu odpovídala.

„První krok, první sérum, které odstartuje vaši přeměnu." zasmála se a vzala si moji ruku.

Ale účinky séra už jsem nevnímala. Jakmile mi jehla projela kůží a já ucítila silný tlak. Obraz se mi rozmazal a tělo se bezvládně sesunulo na lehátko. Pohltila mě tma tak uklidňující, že už jsem se z ní nechtěla probrat.

Protože tam za ní, čekalo pouze bílé peklo.

***

„Ustupte!" slyšela jsem tlumený hlas vedle mě. Pootevřela jsem oči, ale stále jsem byla příliš omámená Cítila jsem, že se pohybuju. Ležela jsem a ruka mi padala z lehátka. Každou chvíli jsem se do ní bouchla, ale necítila jsem to.

„Pozor, projíždíme." ozvalo se znovu. Ty zvuky nebyly vůbec naléhavé. Byli klidné. Jako by mě někdo vedl na nákup. Nechtěla jsem to poslouchat, když nabyla vědomí tělo mě bolelo a pálil mě každý sval, nebo už to možná nebyl sval, bolelo to. Chtělo se mi řvát, nemohla jsem se pohnout, ani pořádně otevřít oči. Chtěla jsem jen ležet a nemyslet na dění okolo. Zavřela jsem oči a opět se poddala tmě.

***

Do očí mi uhodilo světlo. Nepříjemné, štiplavé, a já věděla ještě dřív, než jsem otevřela oči, že se podívám do nechutně bílého pokoje. Otevřela jsem oči. Aspoň, že to byl můj pokoj.

„Tak vidím, že jsi v pořádku." ozvalo se od dveří. Vzhlédla jsem k přicházející osobě a radši bych pořád byla v bezvědomí. Nebo víte co? Radši bych vypila tu hnusnou oranžovou vodu.

„Chápu, nejsi moc nadšená, že jsi nebyla obeznámena s účinky séra a samotného programu, teď už tě to trápit nemusí. Vedle bolesti to bude tvůj nejmenší problém." Joanne Horwadová se falešně usmála a přešla k posteli. Chytla se jejího okraje a pohlédla mi do očí.

„Měla by ses převléknout, brzy tu bude tvá rodina." Řekla nakonec a odešla. Bože jak já ji nesnášela.

Co pak si Joanne opravdu myslela, že se jí podaří naprogramovat celé město?

Říkala, že uvidím svoji rodinu. Vyšel ze mě vzlyk. Neuvědomila jsem si, jak moc mi chyběli. Jenže ten vzlyk byl spíš zoufalý. Máma mě nebude chtít vidět.

Vrávoravě jsem vstala a napila se vody, kterou jsem měla připravenou na skříňce. I kdyby to nebyla voda, zabít mě to nemůže. Už ne.

Stále jsem na sobě měla šaty a překvapilo mě, jak elegantně a upraveně stále vypadaly. Na to, jak jsem s sebou házela. Nestačila jsem si ani učesat vlasy, nic, když se ozval ode dveří hlas mojí sestřičky Hope.