GENETIA

X. - Trest nebo požehnání

Ozvalo se za mnou otevření dveří a já se s úlekem otočila. Do mého pokoje vcházela Joanne. Srdce se mi zastavilo a já netušila, co dělat. Stála jsem v pozoru a vyděšeně na ní zírala. Zdálo se, že mě neviděla, ale u ní člověk nikdy nevěděl. Poprvé jsem zapřemýšlela, jestli jsou v pokojích nějaké kamery.

V tichosti si mě změřila nic neříkajícím pohledem a zavřela za sebou dveře.

„Jak se tak na tebe dívám, musíme trochu přidat, sérum na tobě dost pokulhává." Vítězně se usmála a zapsala si něco do desek. Potom se zarazila se a opět si mě změřila.

„Nic nenamítáš? Žádná uštěpačná poznámka?" Zavřela desky a přistoupila ke mně. Rukou silně chytla moji tvář.

„Au, to bolí." vyštěkla jsem. Pustila mi obličej.

„Pozoruješ u sebe nějaké změny? Svrbění, brnění nebo tlak na kůži?" Opět si mě klidně prohlížela až mi z toho přejel mráz po zádech. Chvilku jsem přemýšlela, že ji neodpovím, jenže tahle osoba měla na starost můj život, ať už mi ho před třemi séry začala brát nebo ne.

Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem jen unavená." Odsekla jsem. Joanne se pousmála a ozvalo se zaklepání na dveře ve kterých se za pár vteřin objevila doktorka Lorencová.

„Naprogramování je u ní příliš pomalé." Joanne se otočila na doktorku Lorencovou a probodla ji pohledem. Ta ji ho beze strachu opětovala.

Třeba už ani nedokázaly cítit, třeba je o to program připravil.

„Připravte jí na pětku." Řekla Joanne a doktorka se na ní nechápavě podívala.

„Nemůžeme. Ještě neprošla čtvrtým sérem." Argumentovala doktorka a poprvé se na mě podívala. Rychle přejela mé hubené paže a unavený vzhled.

„Do večera času dost, zítra jí chci mít naprogramovanou na pětku!" Joanne mi věnovala pohled ostrý jako břitva a odešla z pokoje, zatímco ji doktorka Lorencová říkala další důvody, proč to není možné.

Zamknuly se za nimi dveře a já se svezla na postel. Určitě trvalo několik dní mezi aplikací třech sér. Nemohli mě během jednoho dne naprogramovat na další dva stupně. Začínala jsem panikařit. Ne, ne, to nemohla myslet vážně.

Jenže myslela. Za pár chvil, nebo možná hodin, se dveře mého pokoje otevřely a dva muži velcí jako hora mě popadli za paže. Cukala jsem sebou při každém zvuku, před každým rohem, byla jsem jako vyplašené mládě. Jak se to stalo tak rychle? Ráno jsem se probudila vyčerpaná jako obvykle a čekala další prospaný a protrápený den. Když jsme se zastavily před dveřmi laboratoře a já byla vhozena dovnitř zalil mě studený pot a já se chtěla sesypat. V laboratoři byla zima.

Protože dnes neměla být využita.

„Posaď se." Řekla doktorka Lorencová. Sledovala jsem jí jak připravuje zkumavky s modrou tekutinou. Zavrtěla jsem hlavou a nalepila se na dveře. Zvedla ke mně pohled.

„Mně je jedno, jestli budeš stát nebo sedět, ale myslela bych, že až to s tebou sekne, nebudeš si chtít rozbít hlavu o podlahu." Klidně se opět vrátila k přípravě dalšího séra.

„Mrtvá už jsem stejně." Procedila jsem mezi zuby, ale nakonec se nedobrovolně posadila. Ruce a nohy mi hned obtočily kovové řemeny. Sykla jsem bolestí, ale doktorka si toho nevšímala. Přistoupila ke mně s injekční stříkačkou a oranžovou vodou ve sklenici.

„Vypij to!" podala mi sklenici. S nechutí jsem jí nechala stéct do těla a odkašlala si. Cítila jsem, kdy začala účinkovat. Kůží mi projela injekční stříkačka a opět nastala ta známá bolest. Tentokrát jsem ji ale snášela celkem dobře, bez křiku. Zhluboka jsem dýchala a hlavu zarazila o opěradlo.