GENETIA

XXXI. - Hra na honěnou

A tak jsem souhlasila. Vlastně to dávalo dokonalý smysl. Chtěla jsem zachránit lidi od naprogramování a Erin, Lin, a jejich přátelé se snažili o to samé. Vysvětlili mi ve zkratce, co zatím udělali a já žasla nad tím, že si toho nikdo nevšiml. Nebo že vůbec nikdo nevěnuje pozornost, když se někdo nabourá do systému a vezme si z něho data.

Protože naprogramovaní jsou přeci tak důvěřivý a hodní, nemají důvod nikoho podezřívat. O to to bylo lepší.

Bylo už pozdě po půlnoci, když jsem odcházela z Půlnočního doupěte. Ušla jsem sotva pár metrů, když se za mnou ozvaly kroky. Věděla, jsem, že je to Martin. Nevím jak, ale podvědomě jsem si to uvědomovala.

„Počkej, přece." Zavolal za mnou.

Neotočila jsem se ani, když byl těsně za mnou a na rozcestí mezi osvětleným mostem a potemnělou cestou mě chytl za paži a zastavil. Nadechla jsem se čerstvé ho vzduchu.

Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo kvůli naštvání, nebo kvůli jeho blízkosti.

„Koukám, že jste všichni v největším pořádku a město očividně dobře znáte, takže gratuluju. Příjemný pobyt." Vytrhla jsem se mu a chtěla odejít, ale zastoupil mi cestu.

„Tak to není." Řekl klidně, ale v jeho hlase byla přesto znát naléhavost.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nepotěšilo, když za mnou vyběhnul do noci, aby mi objasnil svoje záměry. Lichotilo, protože tu stál a chtěl mi to vysvětlit i přes to, že bylo dávno po večerce a kdokoliv, kdo by nás tu našel by nás okamžitě odvedl za Joanne.

A Martin to i tak riskoval.

„Mně je jedno jak to je. Mám jinou práci." Odsekla jsem. Ale Martin se nedal jen tak odbýt a nechtěl mi uhnout z cesty.

„Vidím, jak tě to štve." Ušklíbnul se. Jenže já na vtípky teď neměla náladu.

„Tak jestli jsi v pohodě, když ti někdo lže, tak to je jiná." Mávla jsem rukou.

„Nelhal jsem ti." Zamračil se. V potemnělém světle lamp mostu vypadal mnohem větší, než byl.

Mlčela jsem, protože měl pravdu. Nelhal mi, jen mi některé věci neřekl. A já měla dost zamlčování, kam mě to kdy dovedlo? Jeden člověk už za to zaplatil životem, a druhý zaplatí taky, jestli nezmizíme někam dovnitř.

Zakroutila jsem hlavou, že je mi to jedno a obešla ho. Hned se objevil vedle mě.

„Říkal jsem ti, že jsme tu kvůli Aaronovi. A o Genetii lecos víme, protože na ni máme vazby. Teda konktrétně na Půlnoční doupě, Erin, Eliota...proto jsme chodili do Továrny, Aaron se dokázal napojit do databáze a komunikovali jsme s nimi." Vysvětloval mi Martin horečně za chůze. Nestačila jsem se divit. Aaron tak zjistil moje jméno, ale nenapadlo mě, že by měl až tak velký dosah, jako databáze a komunikace za hranici.

Připomnělo mi to Ciru.

„Takže jste sem přijeli kvůli odboji? Proč by vám záleželo na svrhnutí Joanne, když tu ani nežijete?" Střelila jsem po něm pohledem a rozešli jsme se další úzkou ulicí, podobnou té, ve které jsme se potkali ten večer v Medicii.

„Odboj nám jen pomohl se zázemím. Nejsme tu kvůli svrhnutí Joanne, primárně ne." Odpověděl.

Zastavila jsem se uprostřed dlážděné ulice. Lampy svítily jen na jejím začátku a konci, přesto na nás stále dopadalo světlo.

Tak proto za celou „schůzi" nic neřekli. Nepřijeli svrhnout Joanne, ale přitom naznačoval, že by se tomu nijak nebránil, kdyby musel. Přesto jsem nechápala, proč by chtěli dobrovolně do Genetii.