GENETIA

V. - Neškodný pomerančový džus

Vzbudil mě neznámý zvuk vycházející zvenčí. Trochu jsem se probrala a podívala se na oblohu, pořád stejná iluze, téměř dokonalá. Otočila jsem se na bok a věnovala pohled zamčeným dveřím. Jestli jsem si někdy připadala v pasti, tak teď. Jak jsem si mohla myslet, že by mi dovolili utéct? Vůbec se vzepřít celému naprogramování? Možná že díky téhle malé naději jsem dokázala vynaložit jediný vzdor před Joanne.

Podívala jsem se na malou skříňku vedle postele. Ležel na ní rozpis dne, který jsem dostala předešlý den. Nebo jsem to alespoň předpokládala, protože jsem neměla pojem o čase. Ani jsem se na něj nepodívala, ale jelikož nemám, co jiného dělat, vzala jsem ho do ruky a přečetla první věty.

V 8.00 jsem měla mít jednání okrem programu. To bude trvat hodinu, poté mám malou pěti minutovou přestávku a....né počkat, mám pět minut na to, abych se dostala z místnosti, která je v západní části budovy do místnosti, která je na východní straně, proč mě to nepřekvapovalo.

V 9:05 mám jít do laboratoře, mám první zkoušku programu. Divné, potom už jsem neměla žádné plány, takže jen dvě možnosti. Buď si budu moct dělat co chci, což je v zamčeném pokoji fakt úžasný nebo, a to je ta pravděpodobnější možnost, budu totálně mimo z toho programu a nebudu se moc hýbat.

Vyhrabala jsem se z postele a tělem mi projel chlad. Studená dlažba v místnosti mi vůbec nebyla příjemná. Dobelhala jsem se do koupelny, kde jsem si nechala oblečení, ale to moje z předešlého dne bylo pryč a na zemi ležely úhledně složené čisté bílé šaty s tříčtvrtečním rukávem a spodní prádlo.

„To ujde." Povzdechla jsem si a svlékla se z pyžama. Vezla jsem si do sprchy a nechala na sebe padat teplou vodu. Užívala jsem si to. Nevěděla jsem, jak dlouho si tohle budu moct dopřávat. Píchlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla na rána doma. N naše společné snídaně. Dneska snídali beze mě.

Na poličce ležely dva přípravky. Šampón a sprchový gel. Přičichla jsem si k mýdlu a konečně vnímala jinou vůni než tu laboratorní, která se nesla celou budovou.

Po sprše jsem se oblékla do bílých šatů, které mi končily nad koleny a rozčesala si dlouhé vlnité vlasy hřebenem, který jsem našla nad umyvadlem v zrcadle. Podívala jsem se na sebe a opláchla si obličej. Bylo mi jedno, že tu nemám žádné líčení, že jsem měla pod očima tmavé kruhy a oči červené od toho, jak jsem se snažila neplakat, ale můj polštář na to měl jiný názor.

Vrátila jsem se do pokoje a ozval se zvuk odemykání. Dveře se otevřely a před nimi stáli opět dva muži. Tentokrát na sobě měli bílou policejní uniformu. Jeden z nich mi beze slova podal čistě bílé nízké tenisky a já si hlasitě povzdechla.

***

Povídání o programu se nekonalo. Jaká ironie.

Muži mě odvedli rovnou před dveře jedné laboratoře. Cestou jsme viděla plno lidí, lékařů a vědců, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. A když jsem někoho oslovila, muži mě postrčili dopředu. Procházeli jsme nespočtem chodeb, projeli dvěma výtahy, ale já pojem o místě ztratila při první odbočce.

Zastavili jsme před, jak jinak, bílými dveřmi.

„Řekni číslo pokoje!" řekl mi jeden z mužů. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Jaký číslo?" odsekla jsem, než mi došlo, že je to to číslo, které bylo potřeba si zapamatovat. Jejda.

„Číslo tvého pokoje." Poklepal na dveře, kde bývaly cedulky.

„Nejsem moc dobrá v pamatování si zbytečných věcí!" odsekla jsem mu znova. Rozhodla jsem se, že když už mi mají za pár chvil vzít osobnost, tak rozhodně nehodlám spolupracovat.