GENETIA

XIII. - Zrada a oběť

Dívala jsem se na Joanne Horwadovou. Na prezidentku a hlavní příčinu mého stavu, mého zmařeného života.

„Vy chcete, abych pro vás pracovala?" vykoktala jsem zmateně. Joanne se neusmála.

„Ano, chci abys pro mě hledala osoby s předpokladem čtvrté fáze." Řekla opět s klidnou nic neříkající tváří a upřeně se mi dívala do očí. Hledala tam nesouhlas? Nějakou známku odporu, která by mi vysloužila to tlačítko „odpojit"?

„Čtvrtá fáze neexistuje, jen jste mi urychlili průběh." bránila jsem se. Nevím, jestli jsem si to namlouvala, protože jsem tomu věřila, nebo jestli jsem se tím chránila a odmítala si tím přiznat, že jsem zvláštní, že jsem první člověk se čtvrtou fází.

„Lilianne, ty můžeš zachránit mnoho životů." Řekla jako bych byla superhrdina, který se právě vzdává svých schopností. Jenže já byla obyčejná holka. Možná teď mírně naprogramovaná, ale byla jsem si jistá, že žádnými superschopnostmi teda neoplývám. Pokud mi do toho séra zase něco omylem nepřihodili.

„Jak bych mohla?" řekla jsem posměšně a zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu. I přes program v mé hlavě, který mi říkal, že naprogramování není špatné jsem pořád měla svoji podstatu, svoje myšlenky, které doslova křičely, že záchrana životů je nenaprogramovat!

„Pokud je lidí se čtvrtou fází víc, a my bychom na to nepřišli, dali bychom jim deset sér, které by je mohli i zabít. Stejně jako ty se vyvíjejí rychleji, takové množství sér by je mohlo zabít. A projít třetí fází."

Nějak jsem se ve všem ztrácela. Nedávalo mi smysl, že třetí fáze je prostě konečná, jenže já jsem ve čtvrtý, a jaksi mrtvá nejsem. Alespoň jsem v to silně doufala a bála jsem se zeptat, jestli jsme mezi tím stihla umřít.

Podívala jsem se na město za ní. Ze všeho nejvíc jsem chtěla už klid, natahovala jsem se k městu a chtěla zmizet z téhle budovy. To co říkala mělo smysl, a to mě štvalo, vydírala mě, jistě že mě vydírala, a nebyla jsem hloupá, že bych si myslela, že neví, jak se do práce pro ni nehrnu. Vzpomněla jsem si na Erin. Bylo jich víc. Nás.

Co kdybych díky tomu mohla naprogramování zabránit? Hledala bych lidi, ale rovnou je uznala za nevhodné? Naprogramovali by je stejně? Musela bych to promyslet, ale...

„Kdybych to přijala, mohla bych se vrátit domu?" dívala jsem se nepřítomně z okna a očima vyhledala svůj balkón. Joanne se podívala mým směrem a na tváři se jí objevil úsměv od ucha k uchu. Možná že netušila, že ji stejně zradím, a možná že to i věděla, jen si myslela že je to skvělá hra, jak ukázat, kdo tu velí. Kdo ví, důležité je, že jsem byla o krok blíž svobodě.

A možné i svobodně pro celé tohle město, a to bez toho, abych si vůbec něco takového, kdy mohla myslet.

Možná že jsem nebyla hrdinka, na kterou tohle město čekalo, ale možná jsem byla jeho jediná možnost.

***

Zastavila jsem před vchodovými dveřmi a přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Pocity se ve mně míchaly a jeden překrýval další. Nevěděla jsem, co dělám, ale měla jsem plán, něco jako nápad, jak tohle všechno zastavit. Otevřela jsem dveře a připravila se na to, co bylo přede mnou.

„Kate!" pískla Hope a skočila mi kolem krku. Pevně jsem jí objala a políbila ji do vlasů. Moje malá sestřička.

„Ségra." Kývl hlavou brácha a také mě objal.

Hned vedle něho se vynořila Lisa. Usmála jsem se na ní a pevně jí objala. Vzlykla úlevou. Až teď jsem ji chápala, čím si musela projít a co všechno si vytrpěla. Nikdy jsem jí neměla nechávat samotnou, když mě nejvíc potřebovala. Znovu jsem ji pevně objala.