GENETIA

XXX. - Půlnoční doupě

Virus dostal název VIRUS GEN-X.

Poprvé byl zaznamenán u mladé dívky v druhé fázi. Rozšířil se i mezi jedince v první fázi. Virus napadá i čerstvě naprogramované, a mezi nakaženými jsou zaznamenány i nakažení lidé, kteří podstoupili teprve dvě nebo tři séra programu. Virus se rychle šíří dál.

Hlavními příznaky bývá rychlá přeměna mezi první a druhou fází, časté omdlévání, které je příčinnou kolapsu programu v těle, nebo úplné vyhození centrálního mozku celého programu. Dál byly k příznakům připsány i čím dál tím častější žluté mokvavé skvrny objevující se okolo zrobotizovaných částech kůže.

Nakažením virusem GEN-X prochází třemi fázemi. První fáze je relativně klidná. Zbývající organismus u naprogramovaných v první fázi napadá časté omdlévání, zvracení a celková nevolnost, občas řezavé bolesti svalů. U naprogramovaných v druhé fázi je program zcela v bezpečí. V druhé fázi viru jsou opět v nebezpečí hlavně naprogramovaní, kteří prošli pouze první fází naprogramování, protože první fáze se velmi rychle promění na druhou, a tak můžeme vidět, jak jen za jednu noc několik naprogramovaných projde druhou fází. Třetí fáze je nejhorší, a také nejdelší. Program v těle se začne pomalu rozkládat, až napadne centrální mozek celého programu, od kterého se rozšíří do celého těla. Trvání je u každého jedince odlišné, zatím v řádu několika hodin až týdnů. Tato fáze je konečná.

Seděla jsem v nějaké zasedací místnosti, kde byl uprostřed dlouhý stůl, okolo něho židle, a po celém obvodu pravé strany místnosti prosklená zeď. V čele stolu stála Joanne a horlivě diskutovala s ostatními lidmi v místnosti. Já si hrála s propisku, jelikož mě debata o ekonomice města příliš nezajímala a stále si v hlavě procházela informace, které jsme zatím věděli o virusu.

Lin, která seděla naproti, mě kopla do nohy, abych si přestala hrát a poslouchala. Protočila jsem oči a zkusila chvíli vnímat Joanne.

Po chvilce jsem sebou švihla na stůl a ozvala se rána. Všichni se na mě podívali.

„Pardon." Řekla jsem napůl rozespale a zvedla ruce na znamení míru.

„Ty jsi vážně usnula?" sykla na mě Lin. Přikývla jsem, ale opět se mi klížila víčka. Už jsem chtěla, aby zasedání skončilo. Mé přání bylo vyslyšeno až za 2 hodiny.

„To byly nejdelší 2 hodiny mého života." Stěžovala jsem si Lin, když jsme konečně vycházely ze zasedačky.

„Měla by ses zajímat o chod města, díky tomu bys mohla zjistit pár informací." Řekla potichu, aby nás nikdo neslyšel.

„A to si mi řekla až teď?" zasmála jsem se.

Bylo už pozdě odpoledne a já už ani nepočítala kolikátý den je to od mého návratu. Dny totiž plynuly úplně stejně. Celý den jsem trávila v laboratoři, ale místo toho, abych dělala něco zajímavého a užitečného, procházela jsem stále nějaké složky a zapisovala nesmyslné údaje a večer se vracela za tmy domů. Navíc jsem už nepotkala Martina ani Aarona s Patrickem. A nechtěla jsem si přiznávat, že mě to začínalo čím dál tím víc děsit. Doufala jsem, že se jim nic nestalo.

Dobelhala jsem se před náš byt a chvilku dýchala čerstvý vzduch. Tak jak jen to moje robotí tělo dokázalo. Lisa mi ráno navrhla, jestli nezajdeme do kavárny. Ani jsem si nepamatovala, jak dlouho jsme spolu netrávily čas. Jenže představa kavárny mi připomněla vzpomínku na Ciru a mě, jak jsme si skvěle povídaly, potom se rozešly každá svou cestou. Ona kamsi zmizela a mě chytla Joanne.

Skvěle, už jsem nedokázala vlézt do dopravního letadla, a teď ještě nebudu moct projít kolem kavárny, abych si nevzpomněla na Ciru. Jak moc jsem doufala, že je v bezpečí za hranicí.