GENETIA

XXXVI. - Všechno špatně

Jestli jste někdy viděli totálně zabouchlého člověka. Tak jsem to byla já. Seděla jsem v kuchyni, šla jsem po ulici, dorazila jsem do laboratoře.

A ani nevěděla jak, jenom jsem věděla, že se pořád culim jako debil a přehrávám si líbání s Martinem. Pořád a pořád dokola. Byla jsem jako v mrákotách a momentálně mi bylo úplně jedno, jestli celé město shoří nebo Joanne zázračně vyvine nový program. Jo, bylo to se mnou špatné.

A bylo by to se mnou špatné dál, a náležitě bych si ten stav užívala, kdyby se neotevřely dveře laboratoře, ve které jsem právě pracovala, no pracovala, spíš ne, a dovnitř vešla známá tvář třináctileté dívky.

A opojení ze včerejší noci opadlo.

„Ty máš teda kuráž sem přijít." Řekla jsem jí.

„Mám k tomu důvod." Odpověděla.

„Ten si klidně nech, neobtěžuj se."

„Lilianno, poslouchej. Omlouvám se, ale já se nemohla vrátit, ne dřív než jsem udělala to, proč jsem do Medicii chtěla utéct. Nechtěla jsem tě zradit, ale jiná možnost nebyla. Nemusíš mi věřit, ani mi odpouštět, ale měla bys vědět, že jsme na stejné straně." Vyhrkla Cira. Najednou přede mnou stála třináctiletá holka, které už vůbec nebylo přes čtyřicet. Chtěla jsem se rozesmát.

„Ne, Ciro, my dvě na stejné straně nestojíme." A vybavila jsem si, jak jsem stála naproti ní při odběrech.

„V životě musíš udělat těžká i špatná rozhodnutí, která tě dovedou k cíli. Myslím, že ty to musíš vědět moc dobře. Podívej se na sebe. Nesnášíš Joanne, ale pracuješ pro ni!" Vyčetla mi, ale myslím, že to spíš měla být dobře mířená obrana.

„Ty nemáš tušení, co tady já dělám nebo ne." Zašeptala jsem. Začínal se mnou lomcovat vztek. Nechtěla jsem jí poslouchat, tak hezky mi bylo, a ona mi všechno zlé jen připomínala.

Ne, chtěla jsem se schovat Martinovi do náruče a nechat se od něho líbat celou noc.

„Vím, že spolupracuješ s Erin, Eliotem a těmi dalšími na svrhnutí Joanne."

Celá jsem ztuhla. Jak to mohla vědět? A jaká je možnost, že o tom už věděla i Joanne?

„Říkám ti, že stojíme na stejné straně. Jsem s vámi, vím o tom plánu." Řekla Cira, ale moc přesvědčivě mi to neznělo. Možná, že věděla o tom plánu, ale pochybovala jsem, že by v něm byla zahrnuta. Protože ostatními by mi řekli, že je s námi třináctiletá holka.

„Ciro, prosím tě, odejdi. Nechci to poslouchat. Pokud si s námi, tak se to ukáže." Ukázala jsem na dveře. Cira tam ještě chvíli stála a chtěla toho říct mnohem víc, ale nakonec odešla. A já se zhroutila na židli.

Jenže jsem si nemohla vydechnout ani chvilku, jelikož se dveře znovu otevřely a vstoupila paní prezidentka Joanne Horwadová osobně. Zašklebila jsem se na ní, ale vstala ze židle.

„Jen klidně seď, až ti řeknu, proč jsem tady, budeš ráda, že neskončíš na podlaze." Začala zostra.

„Také vás ráda vidím, paní prezidentko, dáte si kávu, čaj, nebo roztok uhličitanu chlorného?" Zářivě jsem se usmála. Joanne mě odbila pohledem.

„Nešaškuj, tohle je důležitá věc, jeden by ocenil, že přivítáš osobní konfrontaci." Řekla znuděně Joanne.

Vážně, kdy jsme s Joanne přestaly hrát hru, že se máme rády a kdy zjistila, že mě vlastně neovládá? Jo počkat, možná, když jsem ji zdrhla z města a nehodlala se vrátit.