GENETIA

XXXVIII. - Antiprogram

Půlnočnímu doupěti se náš plán nelíbil. Protestovali proti záchraně Joanne, ale nemohli nic dělat. Lisa na tom pracovala a oni věděli, že jakkoliv by jí to překazili já bych s nimi nespolupracovala a Joanne by je chytila.

To, že byla napadena virem ji nezastavilo v její vládě. Viz včerejší večer.

Vinila jsem se za to. I Lisa. Mámu to položilo, ale podařilo se nám ji uklidnit na tolik, abych zvládla normálně fungovat. O to jsme se pokoušeli všichni.

„Přicházím s bílou vlajkou." Usmála jsem se a došla k Lin. Seděla na jednom z křesel v Půlnočním doupěti. Ostatní odešli, nebo se bavili v jiné místnosti.

„Neválčíme spolu." Usmála se.

„V některých chvílích jsem si tak přišla." Přiznala jsem jí. Lin se ke mně otočila a vzala mě za ruce.

„Lil, já v sobě chovám obrovskou zášť a nenávist k Joanne, a vím, že se moje pocity odráží v mých slovech."

„Já vím, a chápu to, ale věci nemusí být tak radikální. Víš, mám pocit, že jsme se zaměřili jen na ty nejhorší scénáře a vybrali k tomu stejný plán. Co když je tu možnost, jak zachránit město, ale připravit Joanne o moc." Vysvětlila jsem jí mile. Lin byla skvělá osoba a tohle město k ní bylo kruté. A on asi vybrala být k němu ještě krutější.

Viděla jsem v ní kousek sebe. Udělala jsem to samé, než mi Martin ukázal pravdu, kterou jsem se snažila přehlížet.

Město potřebovalo rovnováhu. Ne Joanne. Ale v nejbližší době ji potřebovat bude, a potom se uvidí, jak se změní náš plán.

„Měli bychom se zaměřit na záchranu města, ne na smrt Joanne." Pokračovala jsem. Viděla jsem, jak mi Lin rozumí, ale její pocity se v ní praly.

„Zabila ho Lil, jen proto, že jsme byli venku po večerce." Plakala. Pevně jsem ji objala a konejšila.

„Já vím, já vím."

Lin měla dobrý důvod ji nenávidět.

„Ale tímhle mu život nevrátíš. Myslíš, že by chtěl, aby z tebe byla vražedkyně? Nebo by chtěl, abys žila dál. Dostala jsi novou šanci, buď se budeš trápit a vztek tě bude sžírat, až z toho zešílíš, nebo vstaneš a rozhodneš se pro nový začátek. Tvůj přítel by chtěl, abys zachránila město. Tak mu ukaž, že jsi silná, a že to dokážeš." Utěšovala jsem ji. Plakala ještě chvíli.

„Mám pocit, že jsem ho zradila, když mám v sobě program, myslela jsem si, že když pomůžu svrhnout Joanne, tak se budu cítit lépe, jenže necítím." Zavzlykala. Vzala jsem jí hlavu, aby se na mě podívala.

„Nebyl člověk, který by svůj program nenáviděl víc jak já. Já tě tak chápu, ale o tomhle ten život není. Dostala jsi ten program jako nový začátek, a věř mi, že já jsem ta poslední, která by něco takového řekla, ale je to pravda. Nikoho si nezradila. Jsi to pořád ty a nemusíš se bát, ani schovávat za nenávistí. Všichni, kdo tě poznají budou vědět, co ti Joanne udělala, ale taky budou vidět tvojí sílu a odhodlání postavit se jí, a žít svůj vlastní život. Protože zapomínáš, že v hlavě máš sebe, jen a jen sebe." Objala jsem jí a Lin se usmála.

„Když jsem tě poprvé viděla, říkala jsem si, že budeš nesnesitelná. A měla jsem pravdu. Jsi nesnesitelně rozumná." Zasmála se Lin a já se přidala.

Věděla jsem, že dá na moji radu. Aspoň se o to pokusí. Byla sice rebelka celým tělem, ale já v ní viděla tu křehkou a romantickou duši, která nezmizela ani s programem, a až v sobě najde svoji speciální vlastnost, bude žít nový život.