GENETIA

XXXIX. - Poslední sérum

Tracy se snažila Lisu zastavit. Měla ještě jeden den. Mohla to zastavit. Jeden den by mi stačil, abych ji přesvědčila, že to, co chce udělat je sebevražda. Ale neposlouchala nás.

Kráčela k Joanne do kanceláře a já věděla, že je konec. Nikdo by ji nezastavil, protože na tohle Joanne čekala. Dala ji týden ji uzdravit. A Lisa to dokázala, uzdraví ji. Ale za cenu jejího robotího života.

„Liso, prosím, prosím, stůj, nech nás se o tom poradit. Vymyslíme to jinak." Prosila jsem ji, ale ona šla dál a vůbec mi nevěnovala pozornost. Tracy se najednou zastavila a nepokračovala. Podívala jsem se za ní.

„Já tam nemůžu, bude jí jasné, že je něco špatně." Zavrtěla hlavou a utekla na druhou stranu.

Doběhla jsem Lisu.

„Mysli na Petera! Joanne ho nezrobotizuje, zabije ho, i Hope, mámu, tvého přítele. Zabije i mě. Liso poslouchej mě, tohle je šílenej plán. To je bezpečnější jí zabít." Naléhala jsem. Konečně se zastavila a otočila se ke mně.

„Ty to nechápeš Lilianne. Zachraňuju ti život." Podívala se mi do očí a nechápala, že ji to nevěřím.

„Ale ztratíš tím ten svůj." Zalily se mi oči slzami. Lisa mě objala, pevně.

„Slíbila jsem, že ji uzdravím a ty zůstaneš živá, nech mě to splnit." Řekla mi a do krku mi vjela injekce. Už jsem to párkrát zažila.

To omámení, jak mi tělo ochabne a já se v bezvědomí kácím k zemi. Rozostřil se mi zrak a klesla jsem na zem.

„Promiň mi to sestřičko, ale říkala jsi, že jsem se celou dobu schovávala a ničemu městu nepomohla. Teď ti to ukážu, že ses mýlila. Zachráním ho, tebe i ostatní." Opakovala mi a chytla mi ruce.

Jenže já její dotek necítila.

***

Probudila jsem se v osvětlené laboratoři. Ležela jsem na tvrdém bílém stole a nemohla se hnout. Byla jsem k němu přivázaná a do rukou i nohou mě řezaly zapíchnuté přístroje.

Otočila jsem hlavu a vedle mě ležela Joanne. Na stejném stole, stejně připoutaná. K hlavě mi někdo připojil čidla. To samé měla i Joanne.

Otočila se a pohlédla na mě. Nechápala jsem, co se to děje, proč jsem tady? A potom se před námi objevila moje sestra Lisa.

Stála mezi našimi stoly v laboratorním plášti a křečovitě svírala desky. Pohlédla na mě a v očima se mi omlouvala. Chtěla jsem něco říct, ale byla jsem paralyzovaná. Nedokázala jsem přinutit hlasivky ani jazyk k pohybu.

„Všechno je připraveno. Tělo připravíme séry, a poté do něho vložíme program." Řekla Lisa a já si všimla, že v laboratoři nejsme sami. Byla tu i doktorka Lorencová a vzadu za stěnou, kam Joanne neviděla, jsem zahlédla Tracy s Lin.

Bylo to špatně, bylo to všechno špatně.

„Lilianin program nebylo možné vzít, abych ho spojila s dalšími fázemi, musím jí ho čerpat přímo z těla." Pokračovala Lisa. Vytřeštila jsem oči.

O tom žádná řeč nebyla! Joanne se zatvářila spokojeně, jak jen to bylo v jejím stavu možné. Začala jsem sebou škubat, ale skoro nic se nestalo. Byla jsem příliš paralyzovaná.

Vytřeštila jsem oči na Lisu a do očí mi vtrhly slzy. Co to sakra dělala? Proč mi o tom nic neřekla? A co s tím má společného ten antiprogram?

„Začneme." Prohlásila Lisa a v ten moment se mi do těla vsunuly další jehly.

Chtěla jsem křičet, ale nevydala jsem ze sebe jediný zvuk. Prohnula jsem se na stole a bolestí mi vytryskly slzy do očí. Stékaly mi po tváři a já uvnitř řvala a řvala. Bylo to, jako kdyby mi někdo trhla program na kusy a opět ho dával dohromady. Milion mrazivých jehliček mě řezalo do kůže, pálila mě, svědila, hořela. Pevně jsem zavřela oči.