GENETIA

III. - Naše jména

Opět jsem seděla na parapetu mého okna a nohy nechala ve vzduchu. Dívala jsem se na tu velkou skleněnou budovu, od které mě dělilo jen pár malých domků a park. Dívala jsem se na pracovníky s kufříky, jak vchází do budovy. Slunce se opřelo do skla, a to mě píchlo do očí. Nedokázala jsem si představit, že za pár hodin budu touto budovou procházet. Sídlo vlády je poměrně rozhlehlá budova, má kolem sebe několik hlavních laboratoří, kde se celý program odehrává. Odtrhla jsem oči od budovy a zadívala se do dáli.

Tam, kde právě vycházelo slunce byl konec našeho města. Všechno, co jsme věděli o hranicích bylo, že úplně na konci bylo hlavní vojenské velitelství, i vojenská škola s výcvikovým terénem. Po dokončení posledního ročníku školy jsem si vybírali, kam budou dál směřovat naše kroky. Někdo šel studovat, aby se mohl zabývat programem, někdo se šel vyučit ručně, protože i takové práce byly ve městě potřeba, ale možnost byla i vojenský výcvik. Na vojenskou školu jste se ale dostali pouze tehdy, když nejste naprogramováni. Existuje totiž zákon, který jasně říká, že vojáci nesmí být naprogramováni, protože by to ohrozilo jejich fyzičku. Každopádně nebudeme to zase přehánět, protože velitelé vojska a ředitel školy, prostě kravaťáci, kteří pracují v kancelářích...zbytek si můžete domyslet, prostě a jednoduše, roboti.

Genetiu ovládala vláda. A za celým programem stála speciálně jedna osoba.

Nad hlavou mi proletělo letadlo. S nenávistí jsem se podívala na policejní hlídku a prosila boha, aby někdy zažili ten pocit bezradnosti a strachu. Policie je věrná vládě. Opět je celá policie naprogramovaná, a tudíž dělá jen to, co vláda chce.

„Musíme jít."

Do pokoje vstoupila Grace. Na zádech měla bílý batoh, na sobě školní bílou uniformu a v ruce držela lahev s pitím.

„Chceš čaj?" napřáhla ke mně ruku s lahví a falešně se usmála.

„Pokud v něm je jed?" zasmála jsem se. Grace se trochu uvolnila.

„Když se budeš tvářit, že je vše v pořádku, třeba tě nechají na pokoji." pro změnu se usmála ona a zamávala mi před obličejem bílým pytlíkem.

„Já věděla, že jsi ještě nesnídala." podala mi čokoládový šáteček. S radostí jsem se do něj zakousla, ale hned na to zase uvadla.

„Co máš v tom batohu?"

„A ty?" odpověděla mi otázkou a obě jsem se na sebe vědoucně podívaly.

„Jsem připravená, Kate." Zadívala se na denní oblohu.

„Zbytečně si to přivoláváš." zakroutila jsem hlavou a pozorovala, jak se do sídla vlády hrnou davy lidí a zase z ní vycházejí.

„A ty snad ne?"

„Musíme jít." Řekla jsem nakonec, protože už mě nebavilo pozorovat to sklo, které sice vypadalo honosně a nevinně, ale uvnitř to bylo čiré zlo. Popadla jsem batoh a podívala se do zrcadla. Bílá sukně mi dodala alespoň trochu odvahy, že pokud mě nevyberou, budu ji nosit nadále. Zastrčila jsem si jednu stranu vlasů za ucho a zkontrolovala si řasy.

„Aby ses vládě líbila?" popíchla mě Grace. Našpulila jsem pusu.

„Jdeme si zničit život."

***

„Dobrý den, jsme opravdu rádi, že jste si vybrali naši prohlídku." Řekla žena u vchodu do budovy. Hned jak jsme vyšly z bytu nás odchytla třída. Všichni už čekali jen na nás. Jakmile jsme se přemístili do toho skleněného vězení, začal výklad.