GENETIA

XV. - Tak trochu neplánovaný únos

„Už je to víc jak týden, co u nás pracuješ, že?" řekla Joanna a dívala se prosklenými zdi na město. Přikývla jsem.

„Chci výsledky." řekla stroze, ale neodvrátila se od města. Neodvážila jsem se cokoli říct, nebála jsem se jí, ale poznám situaci, kdy je lepší jen věcem přihlížet a tupě přikyvovat. Podívala jsem se po místnosti a pozastavila se u několika diplomů. Zarazil mě jen jeden. Bylo na něm napsané jiné jméno. Je snad toto pravé jméno Joanne?

„Ty nemáš nic na práci?" otočila se na mě a probodla mě pohledem. Přikývla jsem hlavou a odešla. Na chodbě nikdo moc nebyl, co by taky kdo dělal na patře, které je vyhrazené jen zmiji.

„Další složka, a tentokrát..." rozhlédla se recepční, která hlídala Joannino patro. „bylo by dobrý, kdyby si řekla Joanne alespoň jedno jméno." dodala. Bez reakce jsem jí vzala složku z rukou. Pravdou je, že jsem měla už šest jmen, ale nechtěla jsem, aby je naprogramovali.

„Co by se stalo, kdybych ty lidi nenašla?" zeptala jsem se recepční, která si prohlížela nehty. Pokrčila rameny.

„Co já vím, nejspíš by prošli třetí fází." řekla úplně v klidu. Jenže já jsem se zděsila. Šest jmen, šest zničených duších. Nevím, co mě to popadlo, ale bez rozmyslu jsem zamířila do Joanniny kanceláře. Recepční na mě něco křičela, ale nevnímala jsem jí. Myslela jsem jen na to, že když Joanne neřeknu ty jména, všech šest lidí zničí.

Rozrazila jsem dveře a Joanne se na mě zlostně podívala.

„Nemyslím si, že bych..."

Položila jsem před ní papír se šesti jmény a jí zazářily oči.

„Chtěla bych být u jejich naprogramování." Řekla jsem klidně a snažila se vystupovat co nejvíc nepodezřele. Všechno uvnitř mě na mě řvalo.

Zrádce. Zbabělče.

Ale pokud by ti lidé měli zemřít, zemřeli by kvůli mně. Protože jsem o jejich možné smrti věděla a neudělala nic, a já přísahala, že se je pokusím zachránit. Dám jim život, možná trochu jiný, než chtěli, ale budou žít. A rozhodně jim nenechám vzít jejich myšlenky.

To bude můj první krok. Už žádné vymejvání mozků.

***

Hned další den bylo naplánováno naprogramování prvního člověka do čtvrté fáze. Měla jsem se dostavit do laboratoře a Joanne souhlasila s mojí přítomností na sále. Vůbec se nad tím nepozastavila a nevěnovala tomu pozornost.

Opřela jsem se o okno a dívala se na město. Ranní paprsky mě šimraly na tváři a já si užívala aspoň chvilku normálního rána, než se můj život zítra opět otočí špatným zrádcovským směrem, i když jsem doufala, že ten člověk to zítra aspoň malinko ocení.

„Děje se něco?" zeptala se mě Lisa a podala mi hrnek s horkým kakaem. Usmála jsem se, ale můj úsměv bylo jen jedno velké falešné gesto.

„Nic se neděje, žiju a plním svojí práci." řekla jsem trochu zašifrovanou pravdu a naráz vypila hrnek s kakaem. Moje pusa začala strašně pálit, ale ignorovala jsem to. Byla jsem až moc naštvaná na sebe a vlastně i na celý svět. Pokud nějaký svět vůbec byl.

„Liso?"

Vyslovila jsem něco, co nám ve škole zakazovali vyslovovat. Říkali, že nic neexistuje, nic tam není a je zbytečné se na to ptát, ale já jim nevěřila.

„Co je venku? Za vojenskou školou? Za městem?" podívala jsem na místo, kde končilo naše město. Co je za Genetiou? Lisa se podívala mým směrem a zakroutila hlavou.