GENETIA

XIX. - MEDICIA

Něco mě zašimralo na nose. Na mou tvář zavál vítr, a mně z toho naskočila husí kůže. Ztěžkly mi ruce a hlava se mi motala. Pomalu jsem otevřela oči a snažila si navyknout na to nezvyklé světlo. Posadila jsem se a rozhlédla se. Rozšířily se mi zorničky, když jsem uviděla hranici, ale z jiné strany. Byly jsme za hranicí. Nadechla jsem se a nasála vůni nového života.

A pak jsem se probudila.

Ležela jsem na tvrdé bílé zemi, která připomínala cestu, kterou jsme se dostali z města. Vítr mi opravdu pohladil tvář a mně naskočila husí kůže. Zvedla jsem se ze studené země a rozhlédla se kolem. Jako první jsem se podívala na hranici. Zeď tam byla, ale vypadala úplně stejně. Podívala jsem se na vrtulník, vedle něj stála Cira. Omráčila mě. Něco mi píchla do krku.

Nic jsem neříkala. Mlčky jsem se ještě jednou podívala na hranici. Do očí se mi draly slzy. Zavrtila jsem hlavou a rozeběhla se k plotu. Utíkala jsem, co mi nohy stačily a z tváře si utírala slzy. Těsně před plotem jsem zakopla a tělem mi projel chlad. Z tváře jsem si utřela zbylé slzy a postavila se na nohy. Přešla jsem těsně k plotu a dotkla se betonové části. Okamžitě jsem toho litovala, odhodilo mě to 2 metry od plotu, a já se ošklivě praštila do hlavy. Cira ke mně celá udýchaná přiběhla s vytřeštěnýma očima. Myslela jsem, že je to kvůli mému nárazu, ale když jsem uviděla, co se to slétalo nad námi, pochopila jsem její zděšení.

Nad námi se vznášela tři velká bílá jednokabinková letadla podobná těm, které jsme měli i v Genetii, ale tyhle byly o dost větší. Po cestě se k nám blížily tři auta. Bílá se zatmavěnými skly. Vyděšeně jsem se podívala na Ciru. Ta zavrtěla hlavou na znamení, že se s nimi nemůže spojit. Kam jsme se to dostaly?

Auta zastavila a podobně jako minule z prostředního auta vyšel asi 30-ti letý chlap oblečený v bílém obleku a za ním šli další dva. Neměli zbraně. Všichni si nás začali prohlížet, hlavně mě, protože zrobotizované části na mých spáncích svítily široko daleko.

„Prosím o identifikaci." promluvil velice mile třicetiletý chlápek příjemným hlasem a pomohl mi na nohy. Nic jsem neodpověděla, jen se dívala na jeho ruce, kterými mi přejížděl přes zrobotizované části. Pomalu jsem začala ruku odtahovat a tím upoutala jeho pozornost. Zahleděl se na mě a nejspíš hledal nějaký kov pohánějící můj zrak. Poté se zahleděl na Ciru.

„Přijměte prosím naši pomoc a pojeďte s námi." Řekl vlídně a ukázal rukou k autu.

„Kde to jste?" promluvila jsem a snažila se, aby můj hlas byl pevný, a ne tak vystrašený. Muž se jen usmál a už nás táhl k autu. Otočila jsem se k hranici a čekala Joanne Horwadovou, která najednou přeletí přes ni a za vlasy nás odtáhne zpátky.

Beze slova jsme si nastoupily do auta. Přes černá skla nebylo nic vidět. Neměly jsme tušení, kam nás to vezou a vůbec, co je tohle za místo. Čekala jsem něco úplně jiného, ne opět tu samou bílou barvu a nic. A takhle to bylo ještě dlouho. Až příliš dlouho, že mě ukolébala rovná a tichá cesta a já usnula.

***

Plně jsem se probrala až v nějaké budově. Seděla jsem ve velice pohodlném velkém žlutém křesle před prosklenou stěnou v prázdném vestibulu, kde byly jen dvě křesla a zdi kolem polepeny elegantními tapetami, Cira seděla vedle mě. A město, na které jsme se dívaly se od Genetii moc nelišilo.

Velké mrakodrapy ze skla, vyrůstaly mezi malými budovami a parky, tohle město prakticky vypadalo jako věrné dvojče Genetii, ale něco tu bylo přeci jen jinak. Lidé.

Na ulicích se lidé usmívali na každého, spoustu z nich v rukách drželi provázky, které byly připoutány ke krku nějakému chlupatému čtyřnohému tvorovi. Vzduchem se proháněla velká jedno kabinková letadla doprovázená vzdušnými motorkami. Takové jsme u nás také měli, ale mohli si je dovolit jen velmi bohatí páni. A hlavně tolik barev. Všechno tu vypadalo tak nějak šťastně, tak proč já jsem se cítila strašně?

„Je mi ctí, že Vás mohu přivítat v našem městě. Ujišťuji vás, že vás zde nečeká žádné nebezpečí. Prosím, ráda bych vás lépe poznala." ozvalo se v místnosti. Odvrátila jsem zrak od města a podívala se na ženu, která právě vešla do místnosti.

Ani jsem neskrývala své zděšení. Objevila se před námi věrná kopie Joanne. Tahle žena měla na rozdíl od ní dlouhé zrzavé vlasy stažené do culíku. Byla oblečena v bílých kalhotách a bílém tričku, přes které měla bílý lékařský plášť. Stejně jako Joanne.

„Chápu, že vás zaráží naše podobnost, ale nemusíte se bát, já nejsem Joanne Horwadová." Vlídně se usmála a přešla pomalým krokem k nám. V ruce držela jakousi složku a pevně ji držela v rukách. Stoupla si vedle mého křesla a hrdě se zadívala na město před námi.

„Mé jméno je Jeane Horwadová, a Joanne je má sestra." Řekla smutně.

Tak to je v prdeli, co může být horší, než dvě vyšinutý sestry Horwadovy?

„Nacházíte se ve městě Medicia. Žijeme zde v harmonii a společném porozumění. Město jsem vybudovala z trosek a dala mu nový život. Ovšem nikdy bych to nezvládla nebýt mých věrných přátel, lékařů, diplomatů a věrných obyvatel."

Další lékaři? Další vláda? Tak tohle nezpracuju. Neutekla jsem z jednoho města, abych se dostala do jeho věrné kopie.

„Podívejte se." Řekla Jeane a rukou ukázala na prosklenou zeď.

„Naše město dává naději. Vím, jaký je život v Genetii a jak moc pro mou sestru znamená. Když se Joanne ujmula vlády nad Genetiou, já s jejími plány na geneticky dokonalou lidskou populaci nesouhlasila. Byla, a stále jsem přesvědčená, že lidské tělo se vyvinulo tak, jak se vyvinout mělo. Proto jsem také odešla. Dlouho jsem hledala azyl, kde bych se mohla před sestřinými plány skrýt. A tak jsem z trosek předešlého města vytvořila Mediciu." řekla hrdě a dívala se na život za sklem.

„Říkáme si Léčitelé. Z Genetii uprchlo velmi mnoho naprogramovaných, kteří se se svým osudem nechtěli smířit. Dlouhá léta jim podáváme svoji ruku a zde je léčíme." Usmála se Jeane.

„Takže je to pravda, dokážete z naprogramovaných vyjmout program?" rozzářila se Cira. Jeane přikývla.

Zarazila jsem se. Pravda? Takže proto chtěli Caleb a Cira utéct za hranici? Věděli, že za ní leží Medicia a vyjme jim z těla program? Další věc, kterou mi Caleb neřekl, ale chtěl mi ji ukázat. Kdyby si nebyl jistý, že existuje, neřekl by mi to a nedal mi falešnou naději tam v laboratořích.

„Nikdy jsme nepřestali vyvíjet nová séra a způsoby, jak vaše tělo programu zbavit. Kdysi nebyla hranice tak střežena a nám se podařilo dostat sem dostatek lidí, někteří se léčí do dnes, ale žije se jim tu mnohem lépe." Upřesnila.

„Slyším tam ale?" zeptala jsem se. Něčím mi to totiž smrdělo. Horwadová a pomáhat lidem?

„Stejně jako se sestře povedlo vytvořit několik fází naprogramování, i nám Léčitelům se stalo něco podobného." Řekla pevným, a přesto příjemným hlasem Jeane.

„Přijmete nás?" zeptala se Cira a v očích měla nezpochybnitelnou naději a radost.

„Není ti to jasné? Strávíme další čas zavření v laboratořích." Řekla jsem podrážděně a nechápavě zakroutila hlavou. Jeane pozorovala mojí reakci, ale nic na to neřekla. Byla opravdu moc podobná Joanne.

„Ví Joanne, že žijete?" zeptala jsem se jí na úplnou kravinu, na níž jsem čekala odpověď ne!

„Ano!" povzdechla si. To mi malinko vyrazilo dech.

„Kdysi ke mně posílala osoby, které prošli třetí fází, abych je vyléčila, je to už spoustu let, ale já s ní odmítla spolupracovat. Nelíbily se mi její postupy ani myšlenky. Postupem času jsme úplně přerušily kontakt. Jste tu v bezpečí." řekla.

Ale přesto mě její slova zarážela. Této osobě jsem stále nevěřila. Byla to sestra Joanne. Vytvořila město, kde se sice snaží přeměňovat naprogramované zpět, ale něco mi to smrdí, a já to nejsem, i když bych si sprchu už měla dát.

(Na obrázku Medicia)

____________________________

Nové město, podobné jako Genetia a navíc sestra Joanne Horwadové. Jaký máte názor na Jeane, a také vám tu něco smrdí? :D 

Určitě mi napište do komentářů. Užijte si zbytek dne a mějte se báječně ♥♥