GENETIA

XVIII. - Hranice

Nad terénními vozy se objevil vrtulník.

Dívala jsem se, jak se k nám blíží a snažila se vymyslet co dál. Chytnou nás a odvlečou zpět, to bylo jasné. Jenže když už jsem tu stála a cítila chlad hranice...

Ani jeden z nás nevěděl, co dělat. Podívala jsem se Ciru s kudrnatými po ramena dlouhými vlasy. Přemýšlela jsem, jak bych její schopnost využila, pokud se umí spojit s jakýmkoli technickým zařízení, celkem by se nám to teď hodilo.

„Tak jo, pokud umíš komunikovat s technickýma zařízeníma, dokážeš se postarat o tohle?" zeptala jsem jí a prstem ukázala na velkou bednu plnou drátů, která se nacházela vysoko na plotě. Cira na mě vykulila oči, ale nic nenamítala. Změřila si ji.

„Je to malej zdroj, když bych ho vypnula, měli bychom chvilku se přes hranici dostat, ale jen v určitém místě." Ukázala nad sebe a já zkontrolovala pozici vozů, už byli skoro u nás. Rychle jsem Ciru zatáhla za ruku a odvedla blíž k plotu.

„Dobře, získáme ti trochu času." Pokusila jsem se o úsměv, ale byla jsem až moc vyděšená.

„Jsem ráda, že konečně poznávám tu bojovnou a statečnou Lilianne." Řekla s úsměvem. Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Vyptávala jsem se na tebe Caleba, když tě naložil do auta." Mrkla na mě, zavřela oči a začala se soustředit.

Přistihla jsem se, jak se usmívám a podívala se na Caleba. Všimnul si mě a taky se na mě podíval. Těžko říct, kde se to ve mně vzalo, ale široce jsem se na něj usmála. Překvapeně zvednul obočí, ale nic na to neřekl. Vozy zastavily a vyskákali z nich muži v čistě bílých uniformách. V rukou zbraně. Joanniny muži.

Po očku jsem se podívala na Ciru. Stála pár centimetrů od zdi a soustředila se. Dobře.

Muži se rozmístili pár metrů před námi v půlkruhu a z prostředního auta vystoupil středně vysoký muž oblečený v bílém přiléhavém obleku a slunečními brýlemi na očích. Přestože po slunci nebylo ani stopy.

„Dle zákona o bezpečnosti, prosím následujte nás do vozů a budete převezeni zpět do Genetii." Založil si ruce před sebou a stoupnul si před ozbrojené muže. Vyměnili jsme si s Calebem pohled. Cira bude potřebovat víc času.

„Jsme tady jménem Joanne Horwadové." Prohlásila jsem a doufala, že to alespoň trochu zabere. Muž si posunul brýle na nose a odhalil své oči. Nahnal mi husí kůži celé oční okolo měl zrobotizované, ale byla jsem připravena dál lhát, protože Cira vůbec nepokročila.

„V tom případě nebude problém ji zavolat." Natahoval ruku ke svému uchu, kde měl nejspíš malé komunikační zařízení.

„Poslužte si." odsekla jsem mu a založila si ruce na prsou.

Otočil se a řekl něco do sluchátka. Ozbrojení muži mezitím udělali pár kroků k nám. Instinktivně jsme couvli blíž k plotu.

„A co teď?" zeptala jsem se s obavami v hlase Caleba. Byli jsme tak blízko, byli jsme u hranic, ale stejně budeme odvedeni nebo v horším případě rovnou zastřeleni.

Cira se přidala k nám a zakroutila hlavou na znamení, že se jí nedaří elektřinu vypnout. Už jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že jsme skončili, ale přeci jen jsem dostala nápad. Nebyl však vůbec dobrý, a pokud to nevyjde, zemřeme hned po první minutě.

Rychle jsem to pošeptala Calebovi i Ciře, ale nijak se jim můj plán nezamlouval. Měla jsem pocit, že by radši byli odvedeni, než aby se pokusili z tohoto města dostat. Já jsem ale bojovnice, vydržela jsem obrovskou bolest při naprogramování, mám pocit, že zvládnu už vše.