GENETIA

EPILOG

Genetia se probouzela do dalšího dne. Obyvatelé pospíchali do svých prací, děti do škol, dopravní letadla se rozlétla do všech koutů města. Ve vzduchu byl cítit déšť. Brzo přijde podzim a cesty zapadají oranžovým a žlutým listím.

Cira se dívala na město skrze prosklenou zeď a uvnitř si přišla prázdná. Povzdechla si.

„Měla bys jít na čerstvý vzduch, sedíš tu od rána do večera." Promluvila k ní mile Jeane Horwadová. Stoupla si vedle ní a zadívala se na Genetiu. Ze sídla vlády byl krásný výhled na město.

„Nějak nevím, co jiného dělat." Pokrčila dívka rameny.

„Tvé matce je už lépe, pozítří jsme naplánovali první operaci, pokud budeš chtít, můžeš s námi odletět do Medicii." Navrhla ji Jeane. Cira se na ni usmála, ale její smích se ji nezračil v očích.

„Nebyla to tvoje vina, Ciro, nesmíš si to vyčítat." Jeane dívce položila ruku na rameno.

„Mohla jsem ji udržet na živu, kdybych se snažila trochu víc..."

„Systém v té místnosti byl složitý i na tebe, Ciro. Prokázala jsi obrovskou sílu, když si Lilianne dokázala udržet naživu ještě chvíli. Joanne by ji ihned odpojila, kdybys nezdržela systém." Povzbudila ji Jeane, ale Cira zavrtěla hlavou.

„Nikdy si to neodpustím." Řekla.

„Nebyla to tvoje chyba, mohla za to jen a jen Joanne. Lilianne ti jistě odpustí." Povzbudivě se na ni usmála Jeane. Cira ji úsměv oplatila, ale myslela si své. Ona si nikdy Lilianninu smrt neodpustí.

***

Jeane vešla do pokoje. Nebylo v něm okno, jen postel a chladné bílé zdi. Na posteli seděla Joanne Horwadová.

„Už přišel den mé popravy?" Ironicky se na svoji sestru zasmála.

„K žádné popravě dojít nemusí, Joanne. Já nejsem jako ty. Uznej, že jsi selhala a přijmi naši pomoct. Pokud budeš svolná, můžeš žít mezi námi." Řekla ji Jeane klidně, ale Joanne se jen zasmála. Drželi ji tu už takovou dobu. A nezlomili ji.

„Nikde se vám nepodvolím. Genetia je mé město." Řekla ji suše.

„Genetia nikdy nebyla naše město. My ho získali až když se k moci dostal dědeček." Opravila ji Jeane.

„Tohle mi vážně nechybělo. To tvoje věčné poučování a moralizování věcí." Odfrkla si zhnuseně Joanne.

„Radši zemřu, než abych viděla, jak mi bereš mé město. Tak, jako sis vždycky vzala všechno." Odsoudila je Joanne. Jeane se zhluboka nadechla.

Bolelo ji vidět svoji sestru takto, ale bylo mezi nimi až moc neshod a dlouhá doba odsouzení. Minulost je dobíhala jako závodník. Nikdy by společné křivdy nesmetly.

„Udus v sobě tu zášť a pýchu, sestro. Nic dobrého ti nikdy nepřinesla. Zlost na sebe samu si přenesla na svoje obyvatelstvo a tohle město. Zbav se jí a uvidíš, že svět není tak černý, jak ho vnímáš." Zkusila to znovu Jeane. Chodila k ní často, ale Joanne byla pořád stejně zatvrzelá.

„Kdyby tě teď viděla matka." Dodala Jeane.

Joanne se na ni zlostně podívala. Byla tu zavřená takovou dobu a čekala na svoji smrt. To co řekla byla pravda, nehodlala se dívat, jak ji berou její město.

„Neboj se, budu ji pozdravovat, až mě zabiješ." Odpověděla ji suše Joanne Horwadová a dál čekala na svůj rozsudek v lidském těle.

***

Jeane Horwadová se od své sestry vracela k běžné práci, když ji zastavila Erin Blackheadová a předala ji složku.

„Ach, a já už se chtěla radovat, že se tomu dnes vyhnu." Zasmála se Jeane a Erin jí kývnutí hlavy pozdravila a vzdálila se do své práce jako velitelka hlídek a městské ozbrojené síly.

Když procházela kolem laboratoře, která bývala působištěm Tracy Lowreyové smutně si povzdechla. Po tom strašném dni ji našli mrvou v bytě. U sebe měla fotku své dcery a rozbitou sošku sídla vlády. Spáchala sebevraždu.

Mihl se okolo ní stín. Její bratranec Ridley ji pozdravil a ona se na něj mile usmála. Odpouštění z vás nedělalo slabého člověka, ba naopak, ukazovalo vaši sílu, přenést se nad křivdami.

Jeane Horwadová měla zkrátka křehké vztahy se svojí rodinou. Povzdechla si.

Odpouštěj a bude ti odpuštěno.

Jeane dočasně převzala vládu nad Genetií, ale věděla, že nedokáže utáhnout dvě města, a ještě tak vzdálená. Brzy si bude hledat nástupce a odjede za svými povinnostmi do Medicii. Ale i tak na sebe byla pyšná, podařilo se ji přivést pár Léčitelů, kteří si zatím úspěšně dokázali poradit s virem. Mohla v klidu říct, že nehrozí kritické nebezpečí nákazy. Stejně jako si uvědomovala, že naprogramovaní z Medicii musí léčit tady, a pokud si vyberou zůstat, nebude jim bránit.

Nastaví rovnováhu. A třeba tím aspoň trochu smyje svoji vinu, kterou stále cítila, když před třiceti pěti lety utekla a nechala město i všechny lidi napospas své sestře.

***

Dveře bytu rodiny Palmerových se rozrazily a dovnitř vešel Martin Thumbs. Nesl tašku plnou jídla a pod nohama se mu pletla Hope. Peter ho pozdravil a protáhl se kolem něho.

„Kampak, mladej pane?" Zastavil ho Martin.

„Do tmy sem zpátky." Zazubil se Peter a vyběhnul ven.

„To bych ti radil, ještě před chvílí ti hrozilo naprogramování." Zakroutil hlavou Martin.

„Nech ho, je v pubertě." Do kuchyně vešla Roseline Freesová a pomohla mu s nákupem. Hope se k nim přidala.

„Kolik je?" Zeptal se jí Martin. Podívala se na hodinky a zalesklo se její zrobotizované tetování.

„Máš tak půl hodinu, než se vrátí Alice Palmerová. Když půjde z práce pěšky." Martin zaklel. I když se společně s Lin pomáhali starat o Hope, Petera a jejich matku, nedalo by se říct, že by ho Alice Palmerová vídala ve svém bytě ráda. I přesto sem chodil a pomáhal jim. Ale nemohl se tomu divit, v jeden den ztratila obě své dcery a zcela se z toho nevzpamatovala.

„Tak to abychom vyrazili." Řekl Martin a Lin souhlasila. Přiběhla k nim Hope.

„Jdete tam zase?" Očka se jí rozzářila a Lin ji pohladila po tváři.

„Neboj, budeme od tebe Lilianne pozdravovat."

A s tím zabouchly dveře bytu a vydali se do sídla vlády.

_______________________________

Milí přátelé, toto je KONEC! :D Anebo ne? 

Panebože, nemůžu uvěřit, že Genetia končí, úplně si pamatuju, jak jsem psala prolog a první kapitolu :) 

Strašně bych vám chtěla poděkovat, že jste tento příběh četli a doufám, že mi dáte vědět do komentářů, jestli se vám knížka líbila :) Taky chci moc poděkovat za neuvěřitelných 30k přečtení, jste skvělí <3 

Druhý zatím díl nechystám :) Ale na mém profilu najdete další mé příběhy. 

Vůbec se mi nechce od Genetii odtrhnout. Byl to můj první sci-fi příběh a zamilovala jsem se do něj. Strašně mě bavilo ho psát a vymýšlet stále nové zápletky a hlavně postavy, protože  s těmi jsem si mohla vyhrát. 

Abych řekla pravdu, nejoblíbenější postava pro mě byla samozřejmě Lilianne, ale zamilovala jsem si i Lin a Tracy, u které mě mrzí, že jsem ji nedala více prostoru. 

A kdo byl vaše oblíbená postava? 

Pište komentáře, hlasujte, sdílejte, vracejte se k tomuto příběhu a prožívejte osudy hlavních hrdinů znovu a znovu. 

Neskutečně si Vaší podpory vážím, a zase někdy příště <3 

S láskou, Vaše se-fuerte.