GENETIA

XXXVII. - Život za život

Prezidentka Joanne Horwadová nás přijmula hned. A dokonce kolem sebe neměla žádnou ochranku. Seděla ve své kanceláři, a přestože na ní byly znát odchylky od jejího normálního vzhledu, seděla vzpřímeně a snažila se zachovat autoritativní vystupování.

Ale její oči lhát nedokázaly. Byla unavená, nejspíš si něco brala proti bolesti a nedivila bych se, kdyby jí píchali nějaké séra. Byla napadená virem.

„Nečekala jsem, že se mi přijdeš odevzdat tak snadno." Zasmála se unaveně. Čím déle jsme před ní seděly tím více mi přišla unavenější. Jako by i tu svoji důstojnost musela pevně držet, aby se nezhroutila.

„Vaše nabídka je neproveditelná. Nemáme na to čas, ani prostředky." Odmítla nás. Jenže my ji sem nepřišly prosit.

„Vím, jak to provést." Trvala si na svém Lisa.

„Kdyby se ti povedlo spojit první, druhou i čtvrtou fázi a vytvořit pátou, byla bys nejslavnější a nejlepší laborantka, kterou tohle město vidělo. Moc je lákavá." Řekla Joanne.

„Lilianne by žila a já bych možná zachránila město." Pokračovala, s tím, co jsme ji řekly před chvílí.

Nedokázala jsem pochopit, kde vzala Lisa nápad nebo vůbec prostředky proto to, aby spojila všechny fáze do jedné a vytvořila nejodolnější program.

Program, který by nejen zastavil virus v těle, ale téměř by zapříčinil úplnou nesmrtelnost.

„Nevíš, jak by se program v těle choval. Mohlo by to mít příšerné následky." Řekla unaveně Joanne. Nechaly jsem ji mluvit.

„Tohle město bez vás zemře. Vždycky jste mi říkala, jak si ho nenecháte vzít, že jste vytvořila impérium. Co z něho bude, když slavná prezidentka Joanne Horwadová zemře? Víte, jak obnovovat a zajistit zdroj Genetie, bez něho tu nebude možné žít, takže tu po vás vlastně nic nezbude. Tam venku jsou lidi, kteří by vás viděli rádi mrtvou, a víte co je největší ironie? Vzala jste mi moje lidské tělo, snažila jste se mě sem dostat za každou cenu, držela jste si můj program u těla, možná jste věděla, že virus už vám dávno koluje v žilách a vy jste potřebovala jistotu, že budete mít možnost na záchranu. Mám to největší právo vás nenávidět, a přesto tu před vámi stojím a nabízím vám život!" Řekla jsem pevně Joanne a ta na mě překvapeně zírala.

Věděly jsme s Lisou, na co u ní udeřit. Joanne chtěla svoje město, být pro něj jedinou možností, chtěla slávu, uznání...

To Joanne byla největší sobec. A přesto jsem tu stála a souhlasila s Lisou. Dokud bude Joanne žít, bude žít i tohle město.

Zbytek se vyřeší až později. Možná jsem si namlouvala, že se nám podaří změnit její mysl tak, aby nechtěla všechny naprogramovat, ale to teď nebylo důležité.

Bylo to já nebo ona.

Jedna z nás vyhraje a druhá prohraje.

Její tělo nemusí můj program přijmout. A ona to moc dobře věděla. Neměla jistotu ani v tom, že se povede Lise vytvořit pátá fáze.

„Kolik času bys potřebovala?" Zeptala se Lisy. A já uvnitř zajásala. Povedlo se to? Přesvědčily jsme ji?

„Týden, zvládnu to za týden." Kývla hlavou Lisa.

Joanne se na ni zadívala. V očích měla bolest a unavenost. Virus se jí musel dostat už hluboko do programu. Jak dlouho už ho v sobě měla? Jak dlouho tu vůbec virus byl? Joanne se otočila k oknu a zadívala se na svoje město.

„Dobrá, máš na to týden. Budeš pracovat tady v naprostém utajení. Pokud se ti to nepovede, provedu opatření, která se ti po mojí případné smrti vrátí." Pronesla, ale dál se dívala na Genetiu.