Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola čtyřicátá pátá

Melissa ležela v posteli a dívala se do stropu. Hřejivé sluneční světlo pronikající do ložnice oknem dávalo tušit, že bude krásný den. Ale ona to nevnímala. Byla unavená, v noci velice špatně spala. Až nad ránem si uvědomila, že neměla prášek na spaní, ale připadalo jí zbytečné si pro něj chodit, když do rozednění zbývala chvilka. A nechtěla celý den prospat. Takže střídavě usínala a budila se. Mozek jí přehrával včerejší hádku a Melissa nedokázala přijít na to, jak to urovnat. Nedokázala si představit, že ztratí i matku. Jediného člena rodiny, který jí zbýval. Měla potřebu omluvit se, všechno vysvětlit, ale bála se, co udělá Samuel. Byla si jistá, že její milovanou maminku ten muž ovládá. Stejně jistá si byla tím, že Marion to nevidí. Neví, jak moc jiná teď je, že ho poslouchá na slovo a ničí vztah mezi jimi dvěma. Možná to tušila, ale nechtěla si to připustit. Melissu až zamrazilo v zádech, když si uvědomila, jak moc se člověk dokáže za pouhý měsíc změnit, když je pod vlivem někoho jiného. A nevěděla, co by s tím měla dělat. Zároveň si uvědomovala, že Marion přece jen měla v něčem pravdu. Minimálně v tom, že Melissa ještě nebyla na hřbitově. Samotnou ji to trápilo, ale nebyla si jistá, jestli vůbec dokáže projít hřbitovní bránou, natož aby dokázala najít její hrob. Nebyla si jistá tím, co s ní Melaniino jméno vytesané na pevném kameni udělá. Nechtěla se zhroutit na veřejnosti, což by se s největší pravděpodobností stalo, to si uvědomovala. Nechtěla se tomu vystavit, zároveň ale věděla, že bude muset. Nedokázala dál ležet, vstala a vydala se do koupelny. Nechtěla o ničem přemýšlet, proto strávila dlouhou dobu ve sprše a snažila se soustředit na jednotlivé úkony. Nemohla se tam ale zdržovat donekonečna, když už se třásla zimou, oblékla se, připravila si kávu a posadila se do křesla. Dívala se před sebe a pokoušela se zahnat nepříjemné myšlenky. Nedařilo se jí to. Naštěstí ji z téměř nesnesitelné situace vytrhlo zazvonění domovního zvonku. Rychle vstala v naději, že přišla Marion. Ani si nevšimla, že přitom srazila ze stolu hrnek s kávou.

„Pojď," začala, když prudce otevřela dveře, zarazila se ale, když zjistila, že hledí do tváře napůl vyděšenému, napůl zmatenému muži v uniformě doručovací služby.

„Dobrý den," pozdravil, když znovu nabyl rovnováhu. „Mám pro vás pár balíčků."

„Ano... Jistě... Samozřejmě," vykokotala Melissa.

„Tak mi to prosím podepište," vyzval ji a postupně otáčel papíry. „A tady to máte." Naskládal Melisse k nohám pět balíků. „Jste v pořádku?"

„Ano, promiňte, probudil jste mě," zalhala Melissa.

„To se tak někdo má, spát do deseti." Pobaveně se usmál. „Tak se mějte."

„Na shledanou," pronesla Melissa k už prázdně chodbě.

Dotáhla doručené balíky do obývacího pokoje. Ani si neuvědomila, že toho s Carol nakoupily tolik. Nebyla si úplně jistá tím, jestli má náladu na probírání, zkoušení a hodnocení oblečení. Ale nenapadlo ji, co jiného by měla dělat. Vytahovala z krabic jednotlivé kousky jejího nového šatníku a bez nadšení si je prohlížela. Když oblečení s Carol vybíraly, přišlo jí každé tričko pěkné, každá věc se jí líbila, občas měla připomínky k barvám, střihům, velikosti výstřihu, nebo délce sukně, ale kamarádka její obavy velice rychle rozptýlila. Teď se jí oblečení zdálo nezajímavé, zvláštní a naprosto nevhodné. Pořád měla potřebu chodit v černé, což Carol sice chápala, ale přeci jen se snažila nabízet Melisse i jiné barvy. Melissu nakonec unavovalo, že se skoro u každé věci dohadují, takže občas svolila a vybíraly i světlejší věci. Ty jí teď připadaly nevhodné. Neměla by nosit barvy. Cítila to tak. A nechtěla se kvůli pár hadrům, vzdávat svého přesvědčení. A vlastně si uvědomila si, že se nechce cítit nepohodlně. Seděla před hromadou nových věcí a zvažovala, co dál. Věděla, že by si měla nové věci vyzkoušet, pak sundat cedulky a dát oblečení vyprat. Neuměla si ale teď představit, že by se převlékala z jedné věci do druhé a tím strávila polovinu dne. Nechtěla se na sebe dívat do zrcadla, jak věci sedí, nechtěla se zaměstnávat tím, že by musela hodnotit, co si nechá a co ne. Myšlenky jí pořád utíkaly k hádce s Marion. Hlavně k její výčitce týkající se hřbitova. Rozzlobeně hleděla před sebe,