Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola pátá

Ležela a přemýšlela. Nevěděla, jak dlouho. Čas plynul svým vlastním tempem, které Melissa nedokázala ovlivnit. Vlastně ho ani nechtěla sledovat. Nechtěla nic. Nechtěla ani sníst oběd, který jí přinesla jedna ze sester. Nepřítomným pohledem sledovala mouchu, která se procházela po okraji misky s polévkou. Melissa na krátký okamžik přemýšlela, jestli mouchu nepálí nožičky, ta miska přece musí být teplá... Dívala se na její křídla, jak se ve slunci lesknou a mění se na nich barvy. Moucha se zastavila a třela předníma nohama o sebe. Nikdy si nevšimla, jak jsou mouchy zajímavá stvoření. Dala by se moucha ochočit? Možná by se s ní mohla pokusit spřátelit... Téměř se rozesmála nad absurditou svojí myšlenky. Někdo zaklepal.

„Paní Smithová, už jste dojedla?" zaznělo, když se otevřely dveře pokoje.

Sestra se vracela pro nádobí. Když spatřila plné talíře, zamračila se.

„Paní Smithová, musíte jíst. Ani jste se toho nedotkla! To není dobré. Musíte něco sníst, přece," sestra působila laskavě, Melissa se jen dívala před sebe.

„Jestli nebudete jíst, dostanete infuzi," vyzkoušela to sestra ještě jinak.

Když sestra viděla, že ani tohle není způsob, jak pacientku donutit k jídlu, s povzdechem zmizela z pokoje. Nechala ale otevřené dveře, Melissa pochopila, že se ještě vrátí. Stejně se ale vrátila k pozorování mouchy. Ale ta už na misce nestála. Než mohla Melissa přemýšlet, co se s mouchou stalo, do pokoje vešla sestra následovaná lékařem.

„Pane doktore, paní Smithová nechce nic jíst, podívejte se," ukázala na netknutý podnos s jídlem.

Lékař se podíval směrem, kam sestra ukázala, pak se zamračil: „A vy se divíte? V té polévce plave moucha! Hned to odneste!"

„Moucha?" zeptala se Melissa se zájmem. „Můžete ji vylovit, prosím?"

Lékař se na Melissu udiveně podíval, pak přešel ke stolku a lžící malé stvořeníčko z misky polévky zachránil. Ze lžíce ji klepl na ubrousek, který položil vedle podnosu. Sestra jen kroutila hlavou.

„Děkuji," zašeptala Melissa.

Lékař mávnutím ruky sestře naznačil, že má podnos odnést. Když v pokoji osaměli, chvilku sledoval zachráněný hmyz.

„Paní Smithová, proč nejíte?" zeptal se.

„Nemám hlad," odpověděla Melissa.

Lékař jen přikývl. Podíval se na hodinky připnuté na plášti: „Za chvilku pojedete na vyšetření, pak se za vámi ještě zastaví lékař."

Melissa mlčela. Bylo jí jasné, kdo přijde. Lékař chvíli ještě bezmocně pozoroval ženu, která byla naprosto zaujatá mouchou na ubrousku. Pak beze slova odešel. Žena mouchu chvíli sledovala, když někdo zaklepal, moucha vzlétla a právě otevřenými dveřmi vyletěla ven.

„Zdravíčko, paninko," do pokoje vešel usměvavý muž.

Mohlo mu být kolem pětadvaceti, vysoký, od pohledu silný, někdo by řekl, že pohledný. Melissa si ho ale nijak zvlášť neprohlížela. Bylo jí líto mouchy, která uletěla.

„Pojedem na rentgén, jo?" zeptal se mladík, nečekal na odpověď, odbrzdil postel a vytlačil ji ze dveří, za sebou zavřel dveře pokoje a s pohvizdováním pokračoval ke svému cíli.

Melissa opět ležela ve svém pokoji a dívala se do stropu. Vyšetření dopadlo, podle slov lékařky, dobře. Páteř nebyla poškozená, konečně jí bylo dovoleno odložit krční límec, který jí překážel v pohybu. A měla dovoleno posadit se. Pod dozorem, samozřejmě, ale nějak jí to bylo jedno. Sotva mladík opustil její pokoj, pomalu se posadila. Dost se jí zamotala hlava, ale i to jí bylo jedno. Opřela se o polštář a zavřela oči. Pokoušela se zahnat nepříjemný pocit, ale jen se jí rozhoupal žaludek. Začala zvažovat, že si raději lehne, ale nepříjemné pocity pomaličku mizely. Odvážila se otevřít oči. Pomalu vydechla a rozhlédla se. Hlava se jí ještě trochu točila. Uvědomila si, že přímo před ní, za prosklenou zdí, by měla sedět sestra. Když si uvědomila, že by někdo mohl sledovat její počínání, zamračila se. Podívala se před sebe, židle za sklem byla naštěstí prázdná. Vzpomněla si na policejní výslech a už jí bylo jasné, proč někdo nezakročil dřív. Služba tam zřejmě nebyla pořád. Při vzpomínce na policisty ji bodlo u srdce. Ona se tu zabývá takovými nesmysly a její holčička... Do očí se Melisse nahrnuly slzy. Poprvé zatoužila po tom, být doma. Mohla by konečně dát průchod emocím...