Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola dvacátá sedmá

Melissa celou noc nemohla spát. Bloumala tichým bytem, procházela jednou místností po druhé. Jedněm dveřím se ale vyhýbala pohledem i myšlenkami. Melaniin pokojíček. Věděla, že je zamčený, věděla, že klíč ve dveřích není. Nevěděla ale, jestli má odvahu klíč hledat a dveře otevřít. Okolo druhé v noci se posadila na koberec před gauč, a aby nemusela vnímat ticho prázdného bytu, zapnula televizi. Film, který zrovna šel, nijak nevnímala. Ani ten následující. V hlavě jí rezonovala jediná otázka. Otázka, která přehlušila všechno ostatní. Jak? Jak to udělat? Jak to udělat, aby to bylo spolehlivé? Aby ji nikdo v čas nenašel? Aby to netrvalo dlouho? Moc možností neměla. Zbraň nevlastnila, jed nevěděla, kde by sehnala a o obyčejných granulích na hubení škůdců měla pochybnosti. Lanu na oběšení nevěřila a aby se utopila ve vaně, to jí přišlo spíš vtipné než proveditelné. Chtěla to udělat doma, v klidu, sama, beze svědků... nakonec jí zbyly dvě možnosti. Ostrý nůž nebo léky na spaní. Když o tomhle všem přemýšlela, dělala to bez emocí, bez výčitek a bez jakýchkoli dalších myšlenek. Prostě chladně a logicky vypočítávala své možnosti. Ani v nejmenším ji nenapadlo, že by od svého plánu ustoupila. Neměla strach. Necítila výčitky vůči těm, kdo tu zůstanou. Neplakala nad tím, že neprožije zbytek života, že nezestárne. Necítila nic. Vnitřně byla mrtvá už dávno.

Když Melisse zazvonil telefon, zrovna pila ranní kávu. Rituál, na který byla léta zvyklá. Víc, než káva ji hřál pocit, že dnes tuto rutinu vykonává naposledy.

„Zlatíčko, nespíš?" zeptala se Marion, když Melissa zvedla telefon.

„Ne, maminko. Sedím u kávy," zamumlala do telefonu.

„To je moc dobře, drahoušku, moc dobře," odpověděla jí matka, zdálo se, že je tou informací potěšena.

„Už jedete na letiště?"

„Ano, drahoušku, za pět minut tu bude taxík. Chtěla jsem se ještě rozloučit, nevím, jak je to s telefonováním na letišti," vysvětlila.

„Dobře, maminko. Užijte si to tam. A neboj se, já budu v pořádku."

„Nebojím se, zlatíčko. Věřím ti, že budeš. Bude se mi stýskat." Marionin hlas zněl poněkud roztřeseně.

„Taky se mi bude stýskat, maminko," skoro zašeptala Melissa.

„Už musím jít. Samuel tě zdraví. Opatruj se, drahoušku. Ahoj," řekla Marion rychle.

„Sbohem, maminko," rozloučila se Melissa, ale telefon už zůstal tichý, Marion na druhé straně zavěsila.

Melissa dopila kávu a nevěděla, co dělat. Musela počkat do večera, aby měla jistotu, že její matka dorazí na místo. Ale jak přečkat celý den? Posadila se na gauč k zapnuté televizi. Dopolední pořad pro ženy nevnímala. Monotónní hlas moderátorky ji nakonec uspal. Probudila se v jednu odpoledne. Mysl jasnou a čistou. Celý plán vytvořila její spící mysl. V duchu si začala dělat seznam kroků, které chtěla podniknout. Bod první: alkohol. Víno a jednu nebo dvě lahve tvrdého. Bod druhý: prášky. Věděla, že jich bude mít dost. Nějakou dobu už ty předepsané od doktora Hooka nebrala, Marion přestala kontrolovat, jestli ubývají, nemusela je tedy vyhazovat, stačilo si celou krabičku schovat do nočního stolku. Teď se jí budou hodit. Věděla také, že někde musí být silné prášky na spaní, které jí lékař předepsal po pohřbu. Našla je celkem rychle. Byly mezi ostatními léky. V duchu poděkovala matce za její smysl pro pořádek. Horší to bylo s prvním bodem seznamu. Alkoholu doma neměla ani kapku. Nikdy moc nepila a byla toho názoru, že do domácnosti, kde je dítě, tam alkohol nepatří. Musela nějaký dojít koupit. Brala to jako něco, co je třeba udělat. Proto neotálela, oblékla se a než se stihla rozmyslet, kam na nákup zajde, už byla na ulici před domem. Zvolila nedaleké potraviny, kam běžně chodívala.