Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola třetí

„Paní Smithová, slyšíte mě?" ozvalo se někde nad ní.

Pomalu a neochotně otevřela oči. U její postele stál lékař. Zrovna kontroloval přístroje a něco zapisoval do tabulky. Melissa si vzpomněla, že jí to přehnaně veselé stvoření řeklo, že bude vizita. To už opravdu utekly dvě hodiny? Jak to, že pořád spí? A jak se sem vlastně dostala? Teprve teď ji napadlo přemýšlet o tom, proč je vlastně v nemocnici.

Lékař se během jejích úvah posadil na židli vedle ní a zeptal se: „Jak se cítíte? Vím, že je to pro vás těžké... Ale já jsem lékař, který léčí tělo. A abych mohl léčit dobře, potřebuji vědět, jak se cítíte."

Melissa se zamyslela. Jak se vlastně cítila? Přála si zemřít, ale to mu vykládat nebude. To nebude říkat nikomu, nepochopili by jí. Její mysl byla mnohem jasnější, než když se probudila poprvé.

„Občas se mi trochu točí hlava. A bolí... Proč jsem tady?" podívala se na lékaře. Mluvila tiše. I její hlas vypovídal o zármutku, který prožívá.

„Museli jsme vám zašít ránu na hlavě. Máte silný otřes mozku, podle všeho jste se při pádu praštila do hlavy. A možná vás ještě někdo nakopl do krku nebo vám na něj šlápl, máte pohmožděnou krční páteř. Ale to bude v pořádku. Brzy se uzdravíte," vysvětlil lékař.

Melissa se zamračila. Lékař na ni hleděl a čekal, jestli ještě něco řekne. Když bylo ticho, slovo si znovu vzal on: „Ptala se po vás policie. Včera. Řekl jsem, že ještě nejste schopná s nimi mluvit. Myslíte, že teď už to zvládnete?"

Policie! Melissa si uvědomila, že je naděje, že toho muže najdou. Možná se dozví, proč jí vzal její holčičku!

„Ano, zvládnu to... Aspoň myslím," pokusila se přikývnout.

„Výborně, aspoň od nich bude pokoj. A... Pak za vámi přijde jeden můj kolega," řekl opatrně.

„Kolega?"

„Ano, psychiatr... Melisso, říkal jsem vám, že já léčím tělo. On je odborník na duši. Jen si s ním promluvíte," lékař ji sledoval. Jeden z přístrojů hlásil její zvýšený tep.

„Nejsem blázen!" zvýšila hlas.

„Nejste, já vím. Uklidněte se, Melisso, nebo vám bude zle. Já vím, že nejste blázen. Jinak bych přece nedovolil, abyste mluvila s policií. Je to jen běžná praxe, prostě si s ním promluvíte," pokoušel se ji lékař uklidnit.

„Dobře," souhlasila Melissa po chvíli, přestože se jí vůbec nelíbilo, že by měla mluvit s cvokařem.

„Výborně, já tedy půjdu. Policista kvůli výslechu by měl přijít někdy po snídani, dřív vám ho sem nepustím. Hlavně sama nevstávejte. Ještě se za vámi zastavím. Kdybyste cokoli potřebovala, stačí zazvonit na zvonek," těmi slovy se lékař rozloučil a odešel.

Melissa osaměla. Rozplakala se. Lékařova poslední věta jí zněla v hlavě. Kdybyste cokoli potřebovala... Cokoli... Ona potřebuje svojí holčičku! Proč to nikdo nechápe?! Proč se všichni tváří, že se nic nestalo?! Proč?! Vždyť celý svět najednou zčernal. Všechno štěstí zmizelo a nikdo ho nevrátí. Nikdo ho vrátit nemůže. Melissa věděla, že jediné, co jí pomůže, je smrt. Ta zmírní tu bolest, která pevně svírala její tělo a nechtěla ho pustit. Věděla ale také, že to nesmí nikomu říct! Nikomu a za žádných okolností!

Někdo zaklepal na dveře. Bez vyzvání vešla zdravotní sestra. Byla to starší silnější žena s mateřským výrazem ve tváři.

„Drahoušku, neplačte," přešla k Melissiině posteli, „nevypadá to tak, ale zase bude dobře, uvidíte."

Melissa neodpověděla. Jak tohle mohla ta žena tvrdit?! Nic nevěděla! Nic!

„Pomůžu vám učesat se. A převlečeme tu propocenou košili, ano?" sestra mluvila tichým, starostlivým tónem, jaký se používá ve školce nebo při rozhovoru s malými dětmi. Melissu to, kdo ví proč, tak nějak zvláštně uklidňovalo.

Přikývla, ale sestra už jí pomalu rozčesávala vlasy.

„Až se budete česat sama, musíte si dávat pozor tady," lehce se dotkla místa úplně dole na hlavě, „tam máte zašitou ránu. Nebyla velká, ale i tak vám museli vyholit okolí. Nebojte se, vlasy brzy dorostou."

Melissa jen přikývla. Moc to nešlo, kvůli té věci, kterou měla na krku, ale sestra i tak pochopila. Melissa si uvědomila, že už nepláče. Cítila, jak jí slzy na tváři usychají. Mezitím jí sestra odpojila kapačku a pak jí převlékla noční košili a znovu hadičku připojila. Melissa nechápala, jak se jí to tak rychle podařilo, vždyť té ženě ani trochu nepomohla.

„Vidíte, jak vám to sluší, drahoušku. Za chvíli vám donesu snídani, ať naberete síly a můžete brzy domů," slíbila sestra a zmizela z pokoje.

Melissa znovu osaměla. Samota jí nedělala dobře. Dávala prostor špatným myšlenkám. Zatoužila po tom, mít u sebe matku. Proč tu není? Nemá už jí ráda? Tahle myšlenka Melissu znovu rozplakala. Jistěže už jí nemá ráda. Kdo by měl? Nedokázala uhlídat svojí holčičku. Nedokázala jí ochránit. Melissa v tu chvíli začala sama sebe nenávidět. Proč by jí měla mít její matka ráda?! Z jejích úst se vydral hlasitý vzlyk. Nenáviděla se! Tolik se nenáviděla! Chtěla zemřít. Zasloužila by si zemřít! Proč nezemřela místo Melanie ona? Proč se před ní nevrhla, aby ji zachránila? Proč tam nechala svojí holčičku samotnou?! Proč?!

Znovu někdo zaklepal, ale ona to nevnímala. Utápěla se ve vlastní bolesti, která jí rvala duši na kusy.

„Drahoušku...," ozval se konejšivý hlas oné starší sestry. Došla až k Melissiině posteli a na noční stolek položila tác se snídaní. Pak udělala to, co Melissa nečekala. Sklonila se k ní a objala ji.

„Jestli vám to uleví, plačte, budu tady," pohladila ji po vlasech a Melissa se rozplakala ještě víc.

Vědomí, že ji někdo chápe a je tu s ní, bylo to zvláštně uvolňující a osvobozující. Prostě jen plakala a ta žena ji hladila po vlasech. Nevěděla, jak dlouho to trvalo. Pomalu se začínala uklidňovat.

„Je vám líp, drahoušku?" zeptala se sestra po chvíli.

„Ano, děkuji," zašeptala Melissa.

„Dobře," sestra jí pustila a pousmála se. „Teď si dejte snídani, já ještě přijdu."

Když žena odešla, Melissa začala přemýšlet. Nesmí znovu propadnout své slabosti. Prostě nesmí! Musí se co nejdřív dostat domů. A pak... Pak musí za Melanie. Rozhodla se, že bude silná. Jen proto, aby mohla co nejdřív splnit svůj plán. Že musí být silná, aby mohla zemřít.