Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola třicátá sedmá

Ráno Melissu sice probudila služba, která obcházela pokoje, ale Melissa zůstala v posteli a znovu usnula. Probudila se až po deváté, takže zmeškala snídani. Neprobudila se sama, vzbudilo ji zaklepání na dveře. Rychle vyletěla z postele, natáhla si župan a spěchala otevřít. Za dveřmi stál Adam Hook a pobaveně na ni hleděl. Melissa si rozpačitě prohrábla rukou zacuchané vlasy.

„Dobré ráno, Melisso," usmál se Adam.

„Dobré." Zamžourala na něj Melissa rozespale.

„Můžu dál? Zdržím se jen minutku." Nečekal na odpověď a protáhl se kolem ní dovnitř.

„Máte tu krásně uklizeno," pochválil ji spokojeně.

Melissa přikývla.

„Dnes čekáte Carol, že?" zeptal se.

Melissa opět přikývla.

„Jsem moc rád, že jste ji pozvala. Děje se něco, Melisso?" zeptal se, když si všiml, jak nervózně přešlapuje na místě.

„Já... no... Omluvte mě na okamžik," zamumlala a zmizela v koupelně.

Když se vrátila, Adam seděl v křesle a usmíval se. V ruce držel telefon a rychle něco psal. Melissa se posadila proti němu do křesla. Lékař okamžitě telefon odložil a podíval se na ni.

„Jak se cítíte, Melisso?" zeptal se poté, co si ji chvíli prohlížel.

„Celkem dobře. Těším se na Carol."

Lékař přikývl.

„Melisso, musím se zeptat... Co za tím vězí?"

„Za čím? Že jsem pozvala Carol?" nechápala Melissa.

„Za tou změnou. Mluvíte, zapojujete se, jíte v jídelně, máte uklizený pokoj... A ano, pozvala jste si kamarádku, které jste ještě nedávno nezvedla telefon," vyjmenoval.

Melissa zaváhala. Nemohla přiznat skutečný důvod té změny. Nepochopil by to. Nikdo by to nepochopil, jen Kevin.

„Prostě se chci uzdravit," pokrčila rameny. „Přemýšlela jsem, jak jste mi poradil. A uvědomila jsem si, že tohle všechno mi má skutečně pomoct."

„To je skvělé, Melisso." Usmál se. Pak se podíval na hodinky. „Omlouvám se, budu muset jít. Jsem rád, že jste věci přijala, jak jsou. Kdykoli byste cokoli potřebovala, stačí říct."

„Já vím, děkuji."

Lékař se usmál, ale Melissa mu úsměv neoplatila. Ano, cítila se lépe, našla nový smysl života tak silný, že by ho snad nic nemohlo překonat. Ale usmívat se nedokázala. Byla přesvědčená, že ji už nikdy nic nerozesměje. A na falešné úsměvy neměla energii ani náladu.

Po obědě se rozhodla, že se zajde podívat do obchodu a koupí něco dobrého pro Carol. Možná bonboniéru, nebo perníčky, ty měla Carol ráda. V obchodě se nezdržela dlouho, nebyl velký a Melissa už si pamatovala, kde co najde. Koupila oboje a vyšla ven. Napadlo ji, že by možná měla zamluvit stůl v kavárně, v sobotu odpoledne bývalo docela plno kvůli návštěvám, které o víkendu přijížděly. Její pozornost upoutal pár sedící venku před kavárnou u stolku. Čelem k ní seděl Adam Hook, důvěrně nakloněný ke své společnici. Usmíval se a cosi jí vyprávěl. Melissa se pozorně zahleděla na ženu. Vypadala jako... Melissa se zamračila a ženu dál pozorovala. Na ruce se ženě zatřpytil náramek s přívěskem ve tvaru dílku puzzle. Melissa ho poznala, přestože ji od ženy dělilo několik desítek kroků. Měla totiž stejný. Dílek na jejím náramku přesně zapadal do tohoto dílku, který visel na náramku ženy u stolku. Melissa se dívala na Carol a přemýšlela, proč přijela o hodinu dřív a nezavolala jí. Udělala pár kroků, aby došla k nim, ale zastavila se. Možná s lékařem Carol řeší nějaký problém. Možná by je neměla rušit. Okolím se rozlehl Carolin smích. Nezdálo se, že by něco závažného řešili. Carol posunula ruku blíž k Adamově ruce na stole. On pochopil náznak a vzal ji za ruku. Usmál se. Melissa si uvědomila, že na ně zírá s otevřenou pusou. Oni se naštěstí příliš zaobírali jeden druhým, takže si jí nevšimli. Carol a Adam? Melissa zavrtěla hlavou. To není možné. Nejspíš si jen něco špatně vykládá. Aby si jí dvojice nevšimla, vydala se zpátky do budovy oklikou.