Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola třicátá

Ráno musela Melissu probudit sestra. Spala tak tvrdě, že chvíli trvalo, než se plně probrala.

„Paní Smithová, jak jste se vyspala? Jak se cítíte?"

„Spala jsem dobře, děkuji. A... Je mi dobře. Kdy budu moci jít domů?" zeptala se Melissa.

„To si musíte domluvit s lékařem. Chcete pomoct do sprchy?" nabídla zdravotnice.

Melissa zavrtěla hlavou, že ne. Byla si naprosto jistá, že to dokáže sama. Než sestra opustila pokoj, ještě odpojila hadičku kapačky. Melissa, vyzbrojená kosmetikou a oblečením od Carol, zamířila do koupelny. Do pokoje se vrátila vydrhnutá a konečně zbavená zápachu kouře. Na stolku už na ni čekala snídaně. Než stihla dojíst, dveře se s trhnutím otevřely. Vizita. Pokoj se naplnil lidmi. Melissa nevnímala, co si povídají a dál mechanicky přežvykovala rohlík.

„Paní Smithová, vnímáte nás?" ozval se přísný hlas.

„Promiňte, zamyslela jsem se," omluvila se Melissa.

„Pan doktor se ptal, jak se vám daří." Mračila se starší zdravotní sestra.

„Dobře. Kdy půjdu domů?" Podívala se na lékaře.

„Musíme se o tom ještě poradit. Všechno se v čas dozvíte, nebojte se," odpověděl jí lékař.

Pak se celá skupina vydala dál. Poradit? Proč? O čem? Bylo to s ní vážné? Nemusela přemýšlet dlouho. No jistě! Musejí se poradit s psychiatrem. Umínila si, že musí za každou cenu přesvědčit Hooka, že je v pořádku. Že byt nezapálila úmyslně. Doufala, že psychiatr přijde nejdřív odpoledne. Potřebovala vymyslet, co mu říct. Nebyla si jistá, že jí věří. Ozvalo se zaklepání na dveře. Bez vyzvání vešla mladičká žena v uniformě zdravotní sestry.

„Dobrý den, paní Smithová. Jdu vám odnést kapačku, lékař říká, že už je to nejhorší za vámi. Tělo si s tím poradilo rychle, měla jste štěstí." Usmívala se jako sluníčko a Melisse tím neskutečně lezla na nervy. Nezmohla se na odpověď, jen přikývla.

„Jíst už můžete všechno, chodit taky můžete, ale opatrně, mohla by se vám ještě točit hlava. Kdybyste cokoli potřebovala, zazvoňte na zvonek," pokračovala v radostném švitoření.

Melissa sledovala, jak sundává ze stojanu prázdný sáček od infuze. Pak k ní natáhla ruku se zavedenou jehlou.

„Tohle vám ještě musím nechat," zavrtěla zdravotnice hlavou. „Ale brzy vytáhneme i kanylu, nebojte se." Se spokojeným úsměvem a s pobrukováním odešla pečovat o další pacienty.

Melissa byla ráda, že je chvíli sama, ale zároveň se bála vlastních myšlenek. Bála se, že bolest, kterou neustále cítila, opět nabude svých obřích rozměrů a stane se nesnesitelnou. Bála se pláče, protože plakat není normální. Vyrovnaní a psychicky zdraví lidé přece nepláčou, ne? Ale tohle předstírání ji vyčerpávalo. Předstírání, že je v pořádku bylo neuvěřitelně namáhavé. Necítila se špatně jen psychicky, ale i fyzicky. Bolela ji hlava a v krku. Pořád mluvila chraplavě. Ve sprše zjistila, že má na obou kolenou modřiny, zřejmě v opilosti upadla. Sama si nebyla úplně jistá, proč tuhle hru hraje. Stačilo přece, aby věřili, že nezapálila byt. Nemusela tvrdit, že si z opilosti a pobytu v zakouřeném bytě neodnesla žádné následky. Zajímalo ji, kdo vlastně volal hasiče. Proč ji tam nenechali uhořet? Proč ji jen zachraňovali? Copak o to stála? Tyhle myšlenky si zakázala. Bolest a zoufalství v jejím nitru díky nim rostly, co očí se hrnuly horké slzy. Několikrát se zhluboka nadechla. Trochu to pomohlo. Tíha na prsou o malinko polevila. Otřela si oči a bezmyšlenkovitě sáhla po knize od Carol. Milostný román. Listovala stránkami, ale nečetla si. Namísto toho se marně snažila zabránit vzpomínce, která se drala na povrch.