Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola dvacátá čtvrtá

Když najednou zazvonil telefon, obě ženy sebou leknutím trhly. Melissa se narovnala a podívala se směrem k Marionině kabelce na znamení, že je to její telefon. Starší žena si hřbetem ruky otřela slzy a natáhla se pro svou tašku.

„To je Samuel, zavolám mu později." Mávla rukou, když si přečetla jméno volajícího.

„Klidně to vyřiď, stejně jsem chtěla jít odpočívat," namítla Melissa, čímž popřela svá nedávná slova o tom, že není unavená.

Marion jen přikývla a hovor přijala. To už byla Melissa na cestě do ložnice. Všimla si ještě, že se svítí v koupelně, šla tedy světlo zhasnout. Jejímu zraku neušlo, že i tady je spousta věcí jinak. Polička, kde stávaly dětské šampony, parfémy a balzámy na rty nyní byla plná krémů proti vráskám, šamponů na barvené vlasy a parfémů. Na zrcadle byla šmouha, proto se dala do jeho leštění. Nakonec umyla celou koupelnu a vytřela v předsíni. Marion podle všeho pořád telefonovala, proto Melissa o chvíli později zavírala dveře do ložnice. Ani tam jejímu zraku neušla změna. Velký černý vak na šaty se totiž nedal na světlé skříni přehlédnout. Nejprve jej lhostejně přejela pohledem, pak se v ní probudila zvědavost. Došla k pověšenému vaku a dotkla se ho rukou. Věděla, co v něm najde. Když pomalu rozepínala zip, necítila ani špetku emocí. Jen zvědavost, jak šaty budou vypadat. Vak stáhla a dívala se na jednoduše střižené černé šaty s dlouhými rukávy. Podle délky by jí dosahovaly do půlky lýtek. Posadila se na postel naproti skříni a pozorovala černou látku. Slzy v jejích očích naznačovaly, že se její srdce probírá k životu. Takhle oblečení lidé chodí na rozloučení s andílkem?

„Dobře, Melanie, můžeš jít se mnou, ale nebudeš mi do toho mluvit, ano?"

Oči malého děvčátka se rozzářily nadšením, když horlivě přikyvovalo. Aby ne, její maminka jí právě dovolila jít s ní nakupovat šaty! Malá parádnice se nemohla dočkat, až půjde do obchodu pro dospělé.

„Mami, a budou tam mít šaty?" ptala se asi po sté.

„Jistě," usmála se Melissa.

„A koupíš si stejné, jako měla Popelka?"

„Ne, říkala jsem přece, že potřebuji něco do práce."

„Ale mami... Já chci, abys byla krásná!" nafoukla tváře Melanie.

„Zlatíčko, maminky do práce nenosí princeznovské šaty," namítla Melissa.

„A co nosí?" ptalo se děvčátko zvědavě.

„To uvidíš," slíbila jí matka.

„A kdy půjdeme, mami?"

„Až sníš svačinu." Ukázala na mističku ovoce na stole.

Svačina zmizela až překvapivě rychle. Stejně jako malá parádnice, která se šla převléknout. Melissa si oblékla rifle a tričko, v předsíni se rozesmála, když viděla, co si vzala její malá dcerka. Měla na sobě kostým Šípkové Růženky a u velkého zrcadla se zrovna kabonila na svůj odraz, když se snažila nasadit si korunku.

„Princezno, takhle se chodí na karneval, ne na nákup. Pojď, vybereme něco jiného, ano?" Natáhla k holčičce ruku a odvedla ji do pokojíčku.

„Ale mami, chci být princezna!" Odporovala Melanie.

„Princezny ale nechodí v takových šatech pořád. Nosí třeba sukně nebo obyčejné šaty, víš? Co tohle?" Vytáhla ze skříně dvě sukně.