Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola padesátá

„Stalo se mamince něco?" vyhrkla první otázku, která jí přišla na mysl.

„Snad mě pozveš dál, ne?" pronesl Samuel a zdálo se, že si její vyděšený výraz užívá.

Melissa ustoupila, aby muže pustila dovnitř. Počkala, až vejde a zeptala se ještě netrpělivěji: „Co je s maminkou?"

„Neposadíme se?" Povytáhl obočí.

„Ona se na něco ptala." Z pracovny se vynořil Kevin a skenoval příchozího pohledem.

„Jak myslíte, můžeme to řešit tady. Ačkoli mi přijde neslušné, že mi ani nenabídneš něco k pití." Bylo vidět, že se mu tahle situace líbí.

Melissa na něj hleděla, jako kdyby ho viděla poprvé. Nechápala, co se děje, proč nemůže Samuel normálně odpovědět a proč se takhle chová.

„Ubližuješ jí," zasyčel.

„Mrzí mě, že jsme se pohádaly. Psala jsem jí, ale neodpověděla. Je nemocná?" Melissa měla pocit, že nemůže dýchat.

„Není nemocná. Trápí se. A je to kvůli tobě," obvinil ji. „To ty ji pořád taháš do svých depresí, to ty ji pořád nějak vyvádíš z míry. Kvůli tobě špatně spí, nechce pořádně jíst, nemá o nic okolo sebe zájem. Ale to jsi chtěla ne?"

„Přišla o vnučku, umíte to pochopit?" Melissa podvědomě přešla do protiútoku. „Netrápím ji já, ale tahle situace. Je moc brzy na to, aby se s tím vyrovnala."

„Opravdu? Na dovolené byla v pořádku. Netrápila se, byla veselá. Byla normální a byla šťastná, že jsme spolu. Přijedeme, ty jí povíš historku o tom, jaká jsi chudinka, protože jsi vyhořela a Marion? Znovu se vrátí do toho smutku." Samuel během řeči zvyšoval hlas, až skoro křičel.

Melissa nevěděla, jak zareagovat. Jen tam stála a dívala se do země jako malá holka.

„Nepřeháníte to trochu? Přijdete sem a řvete tu na ní. Co jste vůbec zač?" vmísil se Kevin do hovoru.

„Do toho ti nic není," sykl Samuel a věnoval mu krátký, pohrdavý pohled.

„Psala jsem jí. Můžu jí zavolat, vysvětlit to," začala Melissa.

„Ne!" přerušil ji Samuel ostře. „Nečetla tu zprávu. Smazal jsem ji dřív, než to stihla. Naštěstí. Trápila by se ještě víc. Nebudeš s ní mluvit, dokud to neuznám za vhodné! Konečně si uvědom, že nejsi střed světa!" vyjel Samuel, tentokrát už vážně křičel.

„Tak hele, frajere," začal Kevin klidně, „uvědomuješ si, že tohle je učebnicovej případ psychickýho domácího násilí? Že tě za to můžu dát sebrat?"

„Už jednou jsem ti říkal, že ti do toho nic není. A laskavě mi netykej, husy jsme spolu nepásly!" Samuel se otočil k Melisse: „Takže děláš nešťastnou matku a zatím co? Taháš se s nějakým idiotem, co vypadá jak pobuda. Co by tomu asi Marion řekla, kdyby věděla, jak to na ni hraješ?"

Kevin se pomalu odlepil od zdi, o kterou se opíral. Klidně přešel až před Samuela, kterého svou výškou asi o deset centimetrů převyšoval, prohlédl si ho od hlavy až k patě, usmál se, rozpřáhl se a dal mu pěstí přímo do obličeje. Starší muž se zapotácel, vykřikl a chytil se za nos. Kevin v klidu odstoupil a znovu se nevzrušeně opřel o zeď.

„Tohle je napadení! Za tohle nechám sebrat já tebe!" vřískal Samuel, zatímco se jednou rukou držel za krvácející nos a druhou hledal něco v kapse.

„To klidně můžeš, kamaráde," odpověděl Kevin ledově klidným hlasem. „Ale měl bys vědět, že sem bejvalej polda a mám papíry na hlavu. Doporučuju ti vypadnout a tvářit se, žes tu nikdy nebyl."