Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola sedmá

Melissa jen ležela a poslouchala ticho pokoje. Snažila se vzpamatovat se z náhlého vpádu novinářky. Co to mělo znamenat? Proč s ní ta žena chtěla mluvit? A na co se vlastně ptala? Kde zjistila Garryho jméno? Do očí se jí znovu hrnuly slzy. Opravdu chtěla být silná... Vážně chtěla, ale vždycky se našlo něco, co ji znovu srazilo do náručí beznaděje. Proč se jen tohle všechno muselo stát? Proč? Proč nemůže být život tak krásný, jak ho znala doteď?

Ozvalo se zaklepání. Melissa nereagovala. Už si zvykla, že slovo „soukromí" tu nikomu nic neříká. Zaklepání se ozvalo znovu. Uvědomila si, že je jeden člověk, který čeká na vyzvání. Hook.

„Vstupte, prosím," vyzvala ho tiše, přestože v tuhle chvíli nechtěla nikoho vidět. 

„Dobré ráno, Melisso, jak se cítíte?" zeptal se lékař.

„Jsem... zmatená...," přiznala Melissa.

Lékař přikývl a posadil se na židli u postele: „Novináři... Příšerná stvoření. Jistá slečna, která píše pro velice neseriózní plátek, se nezastaví absolutně před ničím. Nejste jediná, koho obtěžovala. Slibuji, že už se k vám nedostane," v jeho hlase zaznívala lítost.

Melissa chvíli přemýšlela o jeho slovech, pak se zamračila: „Nejsem jediná?"

„Ne, nejste jediná. Na tomhle oddělení leží ještě dva rodiče, kteří přišli o dcery... I za nimi byla."

„Další dvě děvčátka? Dva rodiče?" Melissa zamrkala, jak se snažila zahnat slzy. Boj s nimi ale stejně prohrála.

„Ano, další dva. Matka a otec. Melisso," Hook položil ženě ruku na rameno, „nejste v tom sama. Je hrozné, co se vám stalo. To ano. Děti by měly být šťastné, bezstarostné. Měly by si užívat dětství. Nemají se jim dít špatné věci. Ale i přesto se takové věci dějí. Moc mě mrzí, co prožíváte. Věřte mi. Ale nezapomínejte, že v tom nejste sama. Dnes se za vámi zastaví vaše matka. I ona vám chce pomoct, Melisso. Chceme vám pomoct. Jen nám to musíte dovolit."

Melissa přikývla. Myslela si, že je jediná. Myslela si, že jenom její holčička je pryč...

„Jak se cítíte?"

„Je to lepší, děkuji. Mám strach, že se ta žena vrátí," přiznala Melissa.

„Rozumím. Nemusíte se bát. Nepustíme ji sem... Ale doma byste asi byla klidnější, je to tak?" zeptal se Hook.

Melissa přikývla. Mohla by domů? Uvědomila si, že neslyší otravné pípání přístrojů. Rozhlédla se a zjistila, že přístroje jsou vypnuté. Pohledem sjela ke své ruce, kde ještě nedávno byla hadička. I ta byla pryč. Znamenalo to, že už je v pořádku? Pustí ji domů?

„Teď byste měla odpočívat. Musíte hodně odpočívat. Pomůže vám to. Já půjdu," Hook se zvedl ze židle a povzbudivě se usmál. „Ještě se za vámi odpoledne zastavím."

„Dobře, děkuji," znovu přikývla.

Když lékař odešel, neubránila se pláči. Bylo jich víc. Víc děvčátek, jejichž život ukončil neznámý střelec. Víc těch, které... Hlavou jí proletěla myšlenka, která okamžitě rozmetala ty ostatní na bezvýznamné střepy. Bylo jich víc! Bylo jich víc! Její holčička přece nemusí být... Možná žije! Možná žije, jen je třeba zraněná! Někdo se třeba spletl. Melanie možná leží někde na jiném pokoji! Třeba je vážně zraněná. Ale to nevadí. Zvládnou to! Spolu všechno zvládnou! Melissa se pevně chytila jediné naděje, kterou měla. Vždyť nikdo přece neřekl, že zemřela. Nikdo. Ano, její matka sice plakala, když se naposledy viděly. Ale to určitě bylo proto, že Melanie je hodně zraněná. Možná v tu chvíli bojovala o život. Nebo ji operovali! Určitě! Nikdo přece Melissu nežádal, aby jim svojí holčičku popsala. Nikdo nechtěl žádnou její fotku. A to se přece vždycky dělá, že? Vždycky, když se stane nějaké neštěstí, kde je víc obětí, musejí identifikovat těla. Proto osloví rodiče, aby své děti identifikovali. A za Melissou nikdo nebyl! Určitě žije! Melisse po tvářích stékaly slzy. Byly to slzy štěstí, nově získané naděje a úlevy. Musí svoji holčičku najít! Rychle se posadila.

Někdo zaklepal. Kdo to zase je? Nemá teď čas, musí přece hledat svoji holčičku! Ona ji potřebuje. Spustila nohy z postele a postavila se. Udělala pár váhavých kroků, bála se, že se jí zatočí hlava. Cítila lehkou závrať, ale to jí nemohlo zabránit v tom, aby našla svoji malou holčičku! Někdo znovu zaklepal. Nemůžou ji nechat být? Dveře se otevřely a v nich stála Marion. Melisiina matka.

„Holčičko, co tu děláš? Máš přece ležet!" Marion zůstala šokovaně stát na místě.

„Mami! Musím ji najít!" bránila se slovy Melissa.

Marion  rychle přešla ke své dceři: „Koho? Koho chceš najít? Potřebuješ sestru? Zavolám ji, musíš si lehnout, Melisso. Pojď, pomůžu ti," snažila se ji uklidnit.

„Ale ty to nechápeš, mami! Melanie určitě leží někde tady! Je zraněná. Musím ji najít! Ona mě potřebuje! Nech mě jít za ní!"

„Melisso, zlatíčko... Musíš... Musíš si lehnout... Pojď, holčičko... Já... Promluvíme si, ano?" Marion podepřela mladší ženu a dovedla ji do postele.

Melissa se posadila na postel. Její pohled hořel nedočkavostí. Marion bezmocně sledovala svoji unavenou  dceru. Měla kruhy pod očima, přestože Marion věděla, že většinu dne prospí. Poznala na ní naději, které se mladá matka držela a nechtěla ji pustit. Ještě chvíli si ji prohlížela, když ji Melissa nedočkavě přerušila.

„Mami, kde je? Co je jí? Je hodně zraněná?"