Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola dvanáctá

Melissa jen stála u dveří do koupelny. Měla pocit, že tohle dlouho nevydrží. Nedokázala jen stát a čelit pohledu své matky. Ano, Marion milovala, ale teď... Nejradši by byla sama. Sama ve svém bytě. Aby mohla přemýšlet, plakat, možná se i smát. Ale bála se, že to si ve společnosti někoho jiného nemůže dovolit. Podívala se na Marion a pokusila se usmát. Nešlo to, jako už tolikrát před tím. Zahleděla se do tváře své matky a uvědomila si, že žena před ní vypadá o několik let starší, než když ji naposledy viděla. A to to nebyly ani tři týdny, kdy si ji naposledy prohlížela. Měla tmavé stíny pod očima. Stejné, jaké Melissa před pár minutami viděla ve vlastní tváři v odrazu zrcadla. Její oči byly trochu načervenalé, jistě nedávno plakala. Neusmívala se tak, jako jindy, když spolu trávily čas. Melissa se cítila provinile. Věděla, že to kvůli ní je její matka tolik ustaraná. Věděla, že je to její vina, že přišla o vnučku. Měla chuť utéct někam daleko. A rychle. Zmizet pryč a už nikdy se nevrátit.

„Na co myslíš, holčičko?" zeptala se Marion starostlivě.

„Asi bych měla ustlat postel...," vypravila ze sebe první věc, která ji napadla.

Rychle přešla k posteli a začala ji rovnat. Jen proto, aby se nemusela dívat na nešťastnou ženu, kterou teď měla za zády. Až příliš pečlivě se věnovala urovnávání prostěradla, polštáře i přikrývky. Když měla hotovo, začala znovu, jen aby se nemusela otočit.

„Co to děláš, Melisso?" Marion přešla k ní a vzala jí za ruku.

Melissa zvedla hlavu a podívala se do modrých očí své matky. Poznala, že má v očích slzy. Poznala, že přitížila jejímu trápení svým nesmyslným rovnáním postele. Než stihla cokoli říct, žena ji svírala v náručí.

„Zvládneme to, miláčku. Všechno spolu zvládneme," šeptala Marion a hladila ji po zádech.

Melissa nebyla schopná odpovědět. Ani nevěděla, co by měla říct. Zaklepání přišlo jako vysvobození. Dveře se otevřely a do pokoje vešla sestra, která před tím utírala podlahu. Melissa se vymanila z matčina objetí.

„Tak vám všechno nesu, ať můžete jít," usmála se a podala Melisse obálku. „Tady máte propouštěcí zprávy a zprávu, se kterou přijdete pozítří na chirurgii kvůli stehům. Všechno je tam napsané. A tady," podala jí několik menších papírů, „máte předpisy na léky. Vyzvedněte si je dole v lékárně, naproti dveřím. Jejich dávkování máte rozepsané v papírech, budete ho mít i na krabičkách. A to je asi všechno, tedy... Ještě ranní léky," pořád se usmívala, podala mladší ženě kalíšek s léky.

„Děkuji," na víc se Melissa nezmohla, jen si vzala léky a zapila je zbytkem studeného čaje, který měla na stolku.

„Vůbec není za co, paní Smithová. Mějte se krásně, na shledanou," popřála.

„Na shledanou," vypravila ze sebe Melissa.

Jak by se mohla mít krásně? Jak asi?

„Děkujeme vám. A tady je taková maličkost... Opravdu vám děkuji za péči o mou dceru," Marion vyndala z tašky bonboniéru a kávu a podala ji sestře.

„To nemuselo být, děkujeme," usmívala se sestra ochotně.

„Na shledanou," rozloučila se i Marion, sestra jen kývla na pozdrav a odešla.

„Můžeme jít?" zeptala se Marion Melissy, která stála a dívala se před sebe.

Pořád nedokázala pochopit, jak by se asi mohla mít krásně. Byla v šoku z toho, co sestra zřejmě řekla jen jako běžnou frázi. Ona se přece už nikdy nebude mít krásně! Jak by mohla?