Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola čtvrtá

Melissa se snídaně ani nedotkla. Jen ležela a dívala se do stropu. Necítila se unavená, ani nemocná. Necítila vlastně nic. Natolik v sobě svoje pocity zadusila. Někdo zaklepal. Ten zvuk jí lezl na nervy. To prostě nemůže být chvíli sama? Ani se nenamáhala nějak zareagovat. Věděla, že tady stejně nikdo na vyzvání čekat nebude. Nemýlila se. Dveře se otevřely a vstoupili dva muži, oba v běžném oblečení. Jeden z nich posunul cíp kabátu, jeho vnitřní straně měl připnutý odznak. Policisté.

„Jste Melissa Smithová?" zeptal se mladší z mužů.

„Ano," souhlasila Melissa.

„Já jsem Buggies, tohle je můj kolega Brian," řekl starší muž, nepustil Melissu ke slovu a pokračoval: „Byli jsme přiděleni na tenhle... případ. Máme na vás pár otázek, podle vašeho ošetřujícího lékaře už jste schopná výslechu," neptal se, prostě to zkonstatoval.

Posadil se na židli a vzal si od mladšího muže desky. Otevřel je a chvíli v nich listoval.

„Takže... Oba víme, proč tu jsem. A oba to chceme mít rychle z krku. Takže... Co si pamatujete?" policista Buggies ji sledoval ne zrovna příjemným, netrpělivým pohledem.

„Bylo to baletní vystoupení. Začínalo v pět hodin...," Melissa se na ztratila ve vzpomínkách na ono odpoledne. Viděla před sebou Melaniinu rozesmátou tvářičku, když jí dávala šatičky. Vybavila si i menší místnost, kde s několika matkami čekala, než začne vystoupení. Dlouhý stůl, u kterého stála a popíjela kávu, vůni sušenek na talířku kousek od ní, skvrnu od limonády na bílém prostírání... Proč v tu chvíli nebyla se svou holčičkou? Proč ji nepopadla a neutekla s ní? Proč jí neochránila? Musela několikrát rychle zamrkat, aby zahnala slzy.

„Tak co?" zeptal se Buggies netrpělivým tónem.

„Promiňte...," zašeptala Melissa a zavřela oči.

„Je vám zle? Mám zavolat lékaře?" hlas mladšího policisty Briana zněl starostlivě.

„Žádného lékaře, Briane! Je schopná výslechu? Je! Takže výslech prostě dokončíme," mračil se starší muž.

Melissa, naštěstí, jejich výměnu názorů nevnímala. Bojovala sama se sebou, aby se nerozplakala. Aby zase nezačala volat svojí holčičku, která už nikdy nepřijde.

„Paní Smithová, pamatujete si, jak vypadal muž, který střílel?" zeptal se Brian, to ženu vrátilo do reality.

Jak jí to krční límec dovolil, zavrtěla hlavou: „Byla tam tma. A hrozný zmatek. Vím jen, že byl celý v černém. Asi. Mohla to být i tmavé oblečení, jak říkám, byla tam docela tma a já stála vzadu."

„Výška, postava, barva pleti, přibližný věk, zvláštní znamení?" předčítal policista Buggies z papíru.

„Já... Nevím. Nic jsem neviděla. Najdete ho, že?" její hlas byl až obdivuhodně pevný, byla v něm dokonce slyšet trocha naděje.

„Najdeme? Jak asi? Podle vašeho opravdu podrobného popisu?" z hlasu staršího policisty bylo cítit znechucení, možná i pohrdání.

„Ten chlap zastřelil moji dceru! On prostě vstal a střílel! Nikdo nevěděl, co se děje! Nikdo! Měla jsem za ním snad jít a chtít po něm doklady?" Melissa už nevydržela a na muže křičela.

„Pomohlo by nám to víc než to, že měl tmavé oblečení!" Buggies se postavil.

„Co jsem měla dělat? Co...," Melisse se po tvářích koulely slzy, „co byste dělal vy, kdyby někdo střílel po vašich dětech? Já... Já chci... svojí... holčičku...," křičela.

Mladší policista z místnosti zmizel. Starší bez špetky soucitu hleděl na ženu před sebou.

„Co se to tu děje?" do otevřených dveří vstoupil lékař následovaný druhým policistou.

„Probíhá výslech," informoval ho Buggies.

„Právě skončil," zamračil se lékař a ukázal na dveře. „Na shledanou, pánové."

„Stejně nám to bylo na nic! Ztráta času!" rozčiloval se Buggies.

„Na shledanou, pánové!" lékař zvýšil hlas.

Oba muži opustili pokoj. Melissa nevnímala, jen plakala. Lékař zkontroloval přístroje, něco zapsal do desek na Melissiině posteli a zazvonil na zvonek nad postelí. Chvilku na to vešla do pokoje sestra, které dal pokyn k přinesení tišících léků.

„Paní Smithová, vnímáte mě?" zeptal se tiše a postavil se tak, aby ho Melissa viděla. „Dám vám něco na uklidnění a trochu se prospíte, ano? "

Nevnímala ho a on to věděl. Potřeboval ale něco říct. Uvědomoval si, že není dobré jen tlumit ji léky. Ta žena měla úplně zničenou psychiku, potřebovala odborníka. Musel ji ale uklidnit, než k ní pošle psychiatra, v tomhle stavu by jí to stejně nebylo k ničemu. Sestra se vracela se stříkačkou. Připojil stříkačku k hadičce, která vedla z kapačky, a vstříkl do ní dávku léku. Působil velice rychle, Melissa se začala uklidňovat, až během pár minut usnula.

„Každou návštěvu, která by sem chtěla jít, budete hlásit někomu z lékařů, jasné?" přikázal sestře.

Ta jen přikývla. Když lékař odešel, narovnala Melisse polštář a přikrývku. Všimla si netknuté snídaně a odnesla ji.

Melissa se probudila a chvíli si dávala dohromady myšlenky. Zdál se jí krásný sen, ale nevybavila si nic víc než příjemné pocity, které během něj měla. Pak si vzpomněla na výslech a všechno příjemné zmizelo. Oni ho nenajdou! Nevědí, koho hledat! Nikdo nebude potrestaný za to, že sebral život dítěti. Jejímu dítěti. Když tahle myšlenka přišla, Melissa měla co dělat, aby neupadla do podobného stavu, jaký měla na konci výslechu. Upnula se k jediné myšlence. K myšlence na smrt. Na svojí smrt, jež jí dávala naději, že Melanii znovu uvidí. Že se setkají tam, kde už je nikdy nikdo nerozdělí. A jestli takové místo není? Nevadí. Pak alespoň nebude ve světě, kde žijí lidé, kteří násilně přervávají nejsilnější pouto na světě. Pouto mezi matkou a dítětem. Melissa se těšila, až přijde chvíle, kdy bude moct zemřít.

Chtěla bych moc poděkovat všem, kdo tenhle příběh čtou, dávají hvězdičky a komentují. Díky vám vím, že má cenu psát dál.