Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola sedmnáctá

Stála před dveřmi Melaniina pokoje. Před komnatou spící princezny, která se už neprobudí. Melissa cítila, jak jí buší srdce, jako by se snažilo prorazit žebra i kůži a vyskočit ven. Přerývaně dýchala a cítila ledové kapky potu, které jí stékaly po čele i po zádech. Pomalu natáhla ruku, ale rychle ji stáhla, sotva se dotkla kliky. Při tom kratičkém dotyku jí připadalo, že klika žhne a pálí. svěsila ruce podél těla a zhluboka se nadechla. Není přece zbabělec, dokáže to! Rychle natáhla ruku a pevně kliku stiskla. Byla jako kus ledu. Chvíli jen stála a dívala se na dveře. Kolikrát do nich vcházela naprosto bez zaváhání? Ale to tam byla Melanie. Melanie, která se po probuzení mračila a rozzlobeně brblala. Melanie, která si hrála na koberci uprostřed pokoje. Melanie, která večer ležela v postýlce a čekala na pohádku...

Melissa se znovu nadechla. Najednou se jí zdálo, že se její srdce zastavilo v posledním úderu. Stlačila kliku směrem dolů a zatlačila do dveří. Ale nic se nestalo. Dveře se neotvíraly. Chytila kliku i druhou rukou a dveřmi silně zalomcovala. Poprvé, podruhé... Nic se nestalo. Ještě naposledy zalomcovala klikou. 

„Ten pokoj je zamčený, drahoušku," ozvalo se za ní tiše.

Melissa se rychle otočila a s jednou rukou stále na klice, hleděla do očí Marion. Její matka stála v chodbě v noční košili.

„Proč?" dostala ze sebe Melissa.

Po tvářích se jí koulely slzy. 

„Je to tak lepší, zlatíčko. Neměla bys tam chodit. Doktor Hook říkal, že...," začala Marion vysvětlovat.

„Ale mně je úplně jedno, co kdo říkal! Já tam chci jít! Dej mi klíč! Hned!" Melissa si ani neuvědomila, že křičí.

Marion jen zamítavě zavrtěla hlavou a dál se na svoji dceru dívala. Ta rychle pustila kliku a doslova proběhla kolem ní až do kuchyně. Tam začala otvírat jednu skříňku za druhou. Rychle se dívala dovnitř, nechala otevřená dvířka a pak otevřela zase další. Marion spěchala za ní.

„Melisso, co to děláš?" pozorovala ji.

„Kde je ten klíč? Kde je?!" křičela Melissa.

„Zlatíčko,..." zašeptala Marion bezradně a bezmocně sledovala počínání mladé ženy.

Melissa se najednou zarazila. Všechno její odhodlání zmizelo jako vzduch z propíchnutého balonku.  Ztěžka dosedla na židli vedle sebe, opřela se lokty o stůl a hlavu skryla do dlaní. Marion k ní přešla a položila jí ruku na rameno. I jí už stékaly po tvářích slzy. Melissa se třásla vzlyky a neúspěšně se pokoušela uklidnit sama sebe. Po chvíli položila ruku zmáčenou slzami na ruku Marion, jež jí spočívala na rameni.

„Promiň, mami, promiň...," omlouvala se pořád dokola.

Marion ji pevně sevřela v náručí: „To je v pořádku, drahoušku. Nic se neděje... Je toho na nás moc, na obě," zašeptala jí do vlasů.

„Spi, zlatíčko," řekla Marion tiše, pohladila Melissu po tváři a urovnala jí peřinu.

Melissa už v polospánku přikývla. Marion ještě počkala, až její dcera usne, což trvalo jen několik minut. Rozhodla se, že půjde spát také, proto z Melissiiny ložnice odešla, tiše přivřela dveře, aby slyšela, kdyby se něco dělo. Když došla do obývacího pokoje, podívala se na hodiny. Bylo něco málo po třetí ráno. Hodinu trvalo, než se obě uklidnily a ona přesvědčila Melissu, aby si šla lehnout. Teď už sama zalehla do peřin a zavřela oči. Usnula překvapivě brzy.