Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola třicátá pátá

Pět minut před půl pátou zazvonil Melisse v pokoji telefon. Zvedla ho v podstatě hned.

„Melisso, drahoušku, tady kuchyň," ohlásila se ona milá žena z kuchyně, jejíž jméno Melissa neznala. „Asi jste si zapomněla zavolat kvůli večeři. Nebo dneska nemáte hlad?"

„Zdravím, dneska budu jíst dole," oznámila Melissa.

„To je moc dobře, drahoušku, moc dobře. Tak se na vás budu těšit."

V telefonu už bylo ticho, Melissa ho přesto držela u ucha. A bylo to definitivní, teď už jít musí. Po deseti minutách konečně položila telefon a se zamračeným výrazem, který měl odradit každého, kdo by ji chtěl jen pozdravit, vyšla ze dveří pokoje. Nikoho nepotkala. Napadlo ji, že možná ostatní chodí na večeři později. Tím líp, aspoň nikoho nepotká. Že se zmýlila, poznala už když scházela po schodech do přízemí. Na schodech byl slyšet hluk z jídelny. Jak se přibližovala, změť zvuků dostávala konkrétnější podobu. Rozeznala hlasy, jak se jeden přes druhého lidé bavili, slyšela cinkání nádobí, a co ji překvapilo nejvíc, slyšela i smích. Tady se vážně někdo směje? Měla trochu obavu, že jak vstoupí, hluk utichne a pozornost všech se bude soustředit na ni. Opět se ale zmýlila. Všichni pokračovali v jídle a zábavě. Jen Abigail vstala od stolu a s širokým úsměvem se k ní vydala.

„Princezna vyšla z věže!" prohlásila. Neznělo to ale posměšně, spíš v tom byla radost. Melissa si pomyslela, že má svojí roli naučenou opravdu dobře. „Melisso, vítejte. Tamhle si vezměte tác a příbor." Ukázala Abigail na stojan v rohu. „A u Laury dostanete večeři. Posadit se můžete..." Přeletěla pohledem jídelnu, až jí pohled padl na stůl, kde seděl jen jeden muž. „U Kevina. Tam je ještě místo."

Melissa přikývla a šla splnit pokyny. Abigail se posadila, ale sledovala mladou ženu spokojeným pohledem.

„Zdravím, dovolíte?" upoutala Melissa pozornost muže u stolu, když k němu došla s tácem v ruce.

„Dobrý večer, jistě." Muž začal skládat noviny, které měl na stole rozložené.

Melissa se posadila. Měla za to, že jejich konverzace skončila, ale muž si ji prohlížel. Nebylo jí to příjemné, proto se radši sklonila nad talíř s večeří.

„Vy jste Melissa Smithová," promluvil muž. Nebyla to otázka, bylo to jasné konstatování.

Melissa vzhlédla a chvíli se muži dívala do obličeje.

„My se známe?" zeptala se nejistě.

Muž odmítavě zavrtěl hlavou.

„Znám vás z novin," vysvětlil. „Četl jsem, co se vám stalo. Co se stalo vaší holčičce... Je mi to líto." Zdálo se, že to myslí naprosto upřímně.

Melissa přikývla. Tohle bylo téma, o kterém rozhodně mluvit nechtěla.

„Je to zkurvená doba, když umírají děti. Fakt na hovno." Mračil se.

Melissa opět přikývla.

„Já vím, nechcete o tom mluvit. Jenom jsem chtěl, abyste věděla, co si o tom myslím. A taky jsem chtěl, abyste věděla, že vím, jak se cítíte."

Melissa přikývla. Chtěla, aby přestal mluvit, zároveň ji ale zajímalo, jak to myslel. Vedla svůj malý vnitřní boj, ale muž se opět věnoval jídlu a novinám, rozhodla se tedy, že bude mlčet. Zmínka o Melanie ji úplně připravila o chuť k jídlu, přesto do sebe nacpala polovinu porce.

„Ještě ho nemaj, co?" ozval se muž znovu.

„Koho?" nechápala Melissa.

„Toho parchanta, co to udělal."