Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola třicátá první

„Takže mě tak jako tak někam zavřete?" s každým slovem Melissa zvyšovala hlas.

„Neberte to takhle. Pokud půjdete dobrovolně na kliniku a budete se chtít léčit, pak to tam nebude jako v nemocnici, ani jak vy říkáte, jako v blázinci. Budete mít volný pohyb po areálu, uvnitř i venku. Pokud budete chtít, můžete mít samostatný pokoj. Je tam kavárna, obchod, krásný park. Uvidíte, že se vám tam nakonec bude líbit," řekl Hood klidně.

„Takže mě zavřete do blázince a ještě tvrdíte, že se mi tam bude líbit?" hlas se jí třásl a vstala.

„Melisso, ne. Takhle to nemůžete brát. Je to soukromá klinika, žádný blázinec, jaký znáte z filmů. Nikdo se tam k vám nebude chovat jako k bláznovi," pokoušel se ji muž uklidnit.

Melissa byla unavená. Cítila se zrazená, zatlačená do kouta, zoufalá. A moc unavená.

„Slibujete?" zeptala se šeptem.

Hook přikývl.

„A jak dlouho...?" nedokončila otázku.

„To vám nedokážu přesně říct. Pár týdnů."

„Týdnů, ne měsíců," pokusila se o poslední zbytek vzdoru, který v ní zůstal.

„Dva měsíce, maximálně. Máte mé slovo," nabídl smířlivě.

Melissa se posadila. Už si byla naprosto jistá, že se tomu nevyhne. O to těžší pro ni bylo přikývnutí. Nechtěla to. Nechtěla být celé dva měsíce někde zavřená. Nechtěla být otupělá léky. A měla strach. Poprvé od Melaniiny smrti měla strach z toho, co bude. Poprvé jí budoucnost nebyla lhostejná. Co když Hook lže? Posadila se.

„Jsem rád, že jsme se domluvili, Melisso. I když vím, že to pro vás bylo těžké. Musím teď jít. Ale ještě vás chci o něco požádat, Melisso," vyčkávavě na ni hleděl.

„Zase mě do něčeho dotlačíte?"

„Ne, Melisso, nechci vás do ničeho tlačit. Ani vás do ničeho netlačím. Jen jsem vám předestřel možnosti, které máte. Teď mám opravdu prosbu, nemusíte ji vyslyšet. Ale když ano, bude to pro vaše dobro."

Pro její dobro! Zase! Všechno bylo pro její dobro. Už tuhle větu nemohla ani slyšet! Ale na další odpor se nevzmohla.

„Řekněte lékařům, jak se opravdu cítíte. Přiznejte, co vás bolí, co potřebujete, co vám schází," řekl prosebně.

Melissa jen přikývla. Hook se zvedl ze židle.

„Zítra dopoledne za vámi přijdu. Domluvíme se, co dál. Teď odpočívejte, máte za sebou náročný den."

Melissa hleděla před sebe. Na Hookovo rozloučení nijak nereagovala. Nedokázala přemýšlet, cítila se opravdu mizerně. Jen zírala před sebe. Ani si nevšimla, že se Carol vrátila. Z apatie se probrala až ve chvíli, kdy před ni Carol postavila krabičku s jídlem.

„Mel?" oslovila ji kamarádka tiše.

Melissa se podívala před sebe. Když s Hookem mluvila, měla chuť Carol vynadat, křičet na ni, vyčíst jí, že ji do toho navezla a zradila ji. Ale teď na to neměla sílu.

„Zlobíš se?" Carol nervózně mačkala v ruce ubrousek.

Melissa pomalu přikývla.

„Jez," vybídla ji Carol a posadila se proti ní. „Asi vím, jak se cítíš, ale..."

Melissa ji šeptem přerušila: „Víš hovno, kamarádko."

Carol se zalily oči slzami. Tichá výčitka v jejím hlase na ni zapůsobila hůř, než kdyby jí Melissa dala facku.