Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola čtyřicátá šestá

„Pojďte," ozvalo se tiše, hned na to ucítila Melissa na rameni lehký dotek.

Slyšela hlas a cítila přítomnost někoho dalšího, ale její mozek nebyl schopný zpracovat informaci o jiném člověku v její blízkosti.

„Pojďte," zopakoval hlas a stiskl její rameno pevněji.

Teď už se k Melissinu vědomí informace o přítomnosti cizího člověka dostala, ale nechtěla na něj reagovat. Neměla už sílu křičet, jen prostě hlasitě vzlykala.

Cítila, jak ji někdo vytahuje na nohy. Náhrobní kámen, teď už vlahý od tepla jejího těla, jí vyklouzl z už ne tak pevného sevření. Síla větší, než ta její ji táhla pryč.

„Ne!" vzmohla se konečně na protest. „Nechte mě, chci tu zůstat!"

„Musíte pryč. Chápu vás, ale...,"oponoval druhý hlas.

„Nechápete!" zašeptala.

„Ale ano," trval na svém.

„Hovno chápete! Jděte všichni do prdele s tím svým pochopením! Jak můžete říct něco takového, jak můžete... chápat!" křičela Melissa.

„Moje dcera leží kousek dál. Ze stejného důvodu, jako ta vaše. Hádám, že můžu říct, že chápu a ani nemusím jít do prdele."

Tohle sdělení Melissu probralo a konečně se podívala do tváře člověku, který ji stále držel pod paží. Byl to muž. Měl tmavé, rozcuchané vlasy, zanedbané strniště a zvláštní pohled plný soucitu, porozumění, lítosti? To odhadnout nedokázala. Na první pohled nevypadal jako někdo, komu po pár slovech důvěřujete a považujete ho za přítele. Ale byl tady a sevřel Melissu v pevném objetí.

„Vím, jak vám je," zašeptal jí do vlasů, když si položila hlavu na jeho rameno a máčela mu bundu slzami. „Cítím se úplně stejně."

Melissa mlčela a jen se ho držela. Potřebovala teď ve světě nějaký pevný bod a on jí ho poskytl. Nechal jí prostě stát a plakat. Po hodné chvíli, která Melisse připadala jako celé hodiny ji pustil a vytáhl z kapsy balíček kapesníků.

„Prší, pojďte. A neohlížejte se," poradil jí.

Melissa si až teď uvědomila, že stojí k hrobu zády.

„Musím... svíčku," vypravila ze sebe.

„Dám ji tam. Vy se neotáčejte." Vzal si od Melissy dvě svíčky.

Poslechla ho, neotočila se. Věděla, že na to nemá sílu a nechtěla se znovu zhroutit na zem. Už tak měla pocit, že ji nohy neudrží. Muž si toho nejspíš všiml, když se k ní připojil, podepřel ji a vedl ji na hlavní cestu.

„Jste tu autem?" zeptal se, když vyšli bránou hřbitova. Melissa přikývla. „Jste schopná řídit?"

„Nevím," přiznala.

„Dobře, dejte mi klíčky od auta."

Melissa se nad jeho slovy ani nepozastavila. Prostě sáhla do kapsy, vytáhla klíče a podala mu je. Ani ji nenapadlo, že toho muže vůbec nezná a neměla by mu tolik věřit.

„Jak víte, které auto?" zarazila se, když k jejímu autu došli.

„Viděl jsem vás u něj. Nastupte si," vybídl ji.

A ona znovu poslechla a posadila se na místo spolujezdce. Muž se posadil za volant a vytáhl mobil.

„Kde bydlíte?"

Když mu Melissa nadiktovala adresu, zadal ji do navigace. Oba mlčeli, když nastartoval a vyjel na silnici.

„Mimochodem, jsem David Avery. Vrah a násilník," představil se.