Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola padesátá šestá

Při zabušení a následném křiku sebou Melissa trhla. Rychle vyskočila z gauče, sotva ale udělala krok, zamotala se do přikrývky a upadla na koleno.

Zabušení následované slovy: „Toto je poslední výzva! Mluví k vám policie. Okamžitě otevřete dveře, jinak vstoupíme dovnitř."

Melissa se doslova vymrštila zpátky na nohy, popadla přikrývku, odhodila ji a napůl běžela, napůl klopýtala do předsíně. Smykem zastavila u dveří, popadla kliku, stiskla ji a prudce zatáhla, aby otevřela dveře. Neuvědomila si, že je zamčeno, takže její vlastní síla tahu ji donutila pozpátku ustoupit, když se jí ruka svezla po klice, která odmítala povolit.

„Už odemykám," zakřičela v panice.

Za dveřmi se ozvaly nezřetelné povely.

„Hned to bude," zvolala ještě, když otáčela klíčem a zámek až příliš hlasitě cvakl.

Uvědomila si, že se jí třesou ruce, přerývaně dýchá a dělají se jí mžitky před očima. Prudce dveře otevřela a stanula tváří v tvář zástupu mužů v uniformách. Drželi v rukou zbraně a mířili na ni.

„Ustupte, opřete se čelem o zeď a dejte ruce nahoru!" zahulákal jeden z nich. „Hned!" dodal, když se ani nepohnula.

Melissa byla v šoku, ale jakmile pochopila obsah sdělení, okamžitě uposlechla. Když se čelem opírala o chladnou zeď, krátce si uvědomila, že jí po tváři stékají slzy. Nedokázala přemýšlet, jen zaznamenala těžké kroky, které se k ní blížily. Někdo ji přimáčkl ke zdi. Vzápětí ucítila na svém těle drsné, nevítané a nešetrné doteky, které ji prohmatávaly od shora dolů. Zatřásla se.

„Cože?" zeptala se, když přes hukot v uších zaznamenala, že někdo mluví.

„Jste ozbrojená?" ozvalo se netrpělivě.

„Ne," hlesla.

„Je tu ještě někdo?"

„Ne," zopakovala.

„Čistý!" ozvaly se dva hlasy zároveň, každý z jiné místnosti. „Čistý!" připojil se další.

Stisk na jejích zádech povolil. Melissa se sesunula k zemi.

„Jste Melissa Smithová?"

Rychle zakývala hlavou.

„Potřebujete lékařské ošetření?"

Odmítavě zavrtěla hlavou.

„Máme povolení k domovní prohlídce, která bude provedena. Váš souhlas není třeba." Muž, který ji před tím držel, zamával ve vzduchu nějakým papírem. „Potřebujeme od vás nějaké odpovědi. Můžeme se někde posadit? Zvládnete vstát?"

Poprvé Melissa v mužově hlasu zaslechla něco jiného, než rozkazovačný tón. Nedokázala to ale nijak analyzovat, ani na to neměla sílu. Byla v šoku. Pokusila se postavit na nohy, nesebrala k tomu ale dost sil. Muž k ní natáhl ruku, ona ho za ni uchopila a on ji doslova vytáhl na nohy. Okamžitě ji zase pustil a tázavě se na ni zahleděl.

Cesta do obývacího pokoje se zdála nekonečně dlouhá, přestože zabrala pár vteřin.

„Smím...," zaskřehotala, pak si odkašlala a začala znovu: „Smím se posadit?"

Muž pokýval hlavou a zahleděl se na ni. Druhý muž zůstal stát mezi dveřmi do předsíně.

„Jste schopná se mnou komunikovat?" Počkal, až přikývne. „Výborně. Požadujete přítomnost právního zástupce?"