Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola čtyřicátá třetí

Melissa se soustředila na řízení. Nikdy by nevyjela, pokud by si nebyla jistá, že se na cestu dokáže stoprocentně koncentrovat. I dnes to tak bylo. Před školou zůstala tak dlouho, aby se dokonale uklidnila. K jejímu údivu se to podařilo celkem rychle. Byla si jistá, že za to mohou antidepresiva, která poctivě brala. Vzpomněla si na předpis na léky, který měla v peněžence, proto zastavila u lékárny a během chvíle si nesla do auta zásobu léků na tři měsíce. Když pozorovala lékárnici, jak kupí jednotlivé krabičky na pult, nevěděla, jestli se smát nebo plakat. Nikdy žádné léky nebrala, pokud tedy nepočítala vitaminy. A teď jich měla plnou tašku. Byla ale ráda, že je má. Byla ráda, že dokáže fungovat alespoň tak, aby se to podobalo normálu. Před domem zaparkovala a chvíli seděla v autě. Doufala, že v domě nepotká nikoho ze sousedů. Neměla náladu se s nikým bavit, chtěla prostě jít domů a být sama. Možná se pokusit zapomenout na dnešní zážitek. Když za sebou konečně zavřela dveře od bytu, úlevně si oddechla. Zastavila se v obývacím pokoji a položila léky na stůl. Po krátkém zaváhání zamířila do kuchyně, aby si uvařila kávu. Uvědomila si, že ráno dávala prát prádlo. Přesunula ho do sušičky a zapnula sušící program. Vrátila se do kuchyně a zalila nachystanou kávu vroucí vodou. Uvědomila si, že když dělá běžné věci, cítí se lépe. Prostě se potřebovala zaměstnat. S kávou zamířila do pracovny, kde se posadila ke stolu. Notebook evidentně nainstaloval vše, co potřeboval. Melissa nastavila, co bylo třeba a přihlásila se na mail. Přes dvě stě nepřečtených mailů. Povzdechla si. Bylo jí jasné, že to bude nepříjemné, protože od toho strašného dne u mailu nebyla. Bez rozmýšlení se však dala do práce. Vymazala reklamy a newslettery. Pak už toho tolik nezbývalo, ze dvou stovek jen třicet.

Několik mailů bylo z práce. Melissa si překvapeně uvědomila, že na práci si za celou dobu ani nevzpomněla. Vybavovala si, že jí matka říkala, že v práci vše vyřídila. Věděli tedy, co se stalo a jak na tom je. Možná je zajímalo, kdy se vrátí zpátky. Otevřela nejstarší mail. Vedení jí vyjadřovalo soustrast, ujišťovali ji, že má tolik času, kolik potřebuje a nemusí se bát o své místo. A kdyby jí firma mohla jakkoli pomoct, rozhodně se má ozvat. Sdělení v Melisse nevyvolávalo téměř žádné pocity. Bylo to něco, co čekala, když mail otevírala. Univerzální zpráva, kterou nejspíš dostával každý, kdo prožíval těžké období. Druhý mail byla výzva všem zaměstnancům, aby si naplánovali dovolenou. Ve třetím psala Melissina přímá nadřízená. Ptala se, jak se cítí a jestli pro ni může něco udělat. A poslední byl pár dnů starý.

„Drahá Melisso," četla nahlas, „jak se vám daří? Doufám, že se vám daří alespoň trochu tuhle situaci zvládat. Vím, že to pro vás musí být velice těžké, nepsala bych vám, kdyby to nebylo důležité, ale bohužel mě k tomu situace nutí. V kanceláři nám chybíte. Samozřejmě chápu, že to poslední, na co teď myslíte je práce, ale když vypadne jedna účetní na takovou dobu, je to problém a situaci musím řešit. Potřebovala bych tedy, abyste se se mnou co nejdřív telefonicky spojila, abychom se domluvily na dalším postupu. Stále platí, že máte tolik času, kolik potřebujete a místo tu pořád máte. Prosím, zavolejte mi, Paula."

Melissa si text přečetla ještě několikrát. Paula byla její nadřízená. A ten mail ji dokonale vystihoval. Spousta omáčky kolem, k jádru věci se dostala v jedné větě a pak přidala další omáčku. Hlavně se nikoho nedotknout. Melissa si byla jistá, že nad textem toho mailu seděla půlku pracovní doby. Chvíli zvažovala, co Paule řekne. Chtěla se vůbec vrátit do práce? Seděla, upíjela kávu a přemýšlela. Do práce nechodila kvůli penězům, měla dědictví po otci a vlastnila část jeho firmy, která vydělávala celkem slušně, každý měsíc tedy dostávala podíl ze zisku, který stačil na slušný život. Chodila tam, aby se doma nezbláznila z neustálého kolotoče stereotypu. Ale teď si uvědomovala, že ten stereotyp, před kterým utíkala, je pryč. Už nikdy nic nebude jako dřív. Neodbytná myšlenka, která se stále vracela. A Melissa se rozhodla. Dá výpověď. Nechtěla marnit čas v práci. A neměla ho tam marnit ani když... Neměla ho tam marnit nikdy. Popadla telefon a vytočila Paulino číslo.