Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola čtyřicátá osmá

Melisse vyzváněl telefon. Celkem dlouho, než ji probudil. Večer si vzala prášek na spaní, aby usnula, když prospala polovinu dne, proto spala dost tvrdě.

„Cosděje," zahuhlala do telefonu rozespale.

„Ty spíš?" zeptal se pobaveně matně povědomý hlas.

„Kdo je tam?" Melissa se posadila. Hlas úplně nepoznala, ale měla pocit, že by ho znát měla.

„Tady David, Šípková Růženko."

„Davide, ahoj."

„No nazdar," zasmál se. „Nechceš se potkat? Nějak nemám co dělat."

„Kdy?"

„Já nevim. Až se probudíš?" David se zasmál.

„Já jsem vzhůru," nesouhlasila s ním Melissa.

„Dobře, dobře. Tak si vzhůru. Já nevím, kdy máš čas?"

„Nevím," přiznala.

„Chodíš do práce?"

„Už ne."

„No, tak co bys neměla čas. Zajdeme na kafe, nemůžeš být pořád zavřená doma," naléhal David.

„Tak za hodinu?" navrhla Melissa. „Aspoň si dám snídani."

„Dobrý, kde?"

Melissa mu nadiktovala adresu své oblíbené kavárny. Pak hovor ukončila a vylezla z postele. Ačkoli se jí hodina zdála jako dost času, nakonec měla co dělat, aby dohodnutý čas stihla. Než se oblékla, učesala a lehce nalíčila, aby budila dojem normálnosti, utekla spousta času. Na místo dojela dvě minuty po stanovené době. Nesnášela, když někam přišla pozdě. Z auta téměř vyběhla, ale David před kavárnou nebyl. Nahlédla tedy dovnitř, ale ani tam se nesetkala s úspěchem. Vrátila se tedy ven a čekala. Možná si měli dát sraz později, nebo byla zácpa.

Po půl hodině čekání začalo pršet a Melissa začínala být netrpělivá. Vytočila Davidovo číslo, ale on to nezvedal. Možná mu do toho něco naléhavého přišlo a on nemůže k telefonovat, napadlo ji. Vešla tedy do kavárny a posadila se ke stolku nejblíž u vchodu, aby ji hned viděl. Rychle napsala zprávu, že čeká uvnitř a rozhlédla se. Vypadalo to tu úplně stejně, jako když tu byla naposledy. Jak to bylo dlouho? Rok? Dva? Kavárna působila domácky a útulně. V přední části byly stolky se židlemi, v té víc vzadu nízké stolky a pohodlná křesla. U každého stolku vzadu stála lampa, úplně u zdi malá knihovna. Melissa sem za dob studií chodila často a učila se tu. Později se tu scházela s přáteli a někdy sem zašla i sama, když zrovna měla čas a byla poblíž. Voněla tu čerstvě mletá káva a měli tu ty nejlepší koláče a zákusky v okolí. Objednala si kávu a sdělila obsluze, že čeká na doprovod, a že se pak přesunou do zadní části. Neměli s tím problém. Tady nikdy s ničím nebyl problém. Téměř po hodině se konečně otevřely dveře. Melissa právě dopíjela kávu, když David s úsměvem přistoupil ke stolku.

„Ahoj," přivítala ho Melissa. „Sedneme si vzadu?" Ukázala na část s křesly.

„Čau, jak chceš," David pokrčil rameny.

Melissa se zvedla a přešla k už předem vybranému stolku, trochu bokem od ostatních. Všimla si, že se David rozhlíží a je poněkud zaražený. Tázavě se na něj zadívala.

„Nečekal sem, že vybereš takovou snobárnu," poznamenal ne zrovna tiše.

„Snobárnu? Je to tu útulné," bránila se Melissa. Pak jí došlo, na co nejspíš David naráží. „Zvu tě, dlužím ti to za... ty víš za co."