Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola třicátá čtvrtá

Melissa nedbala prosby Adama Hooka a nespolupracovala. Jídlo si nechávala nosit do pokoje, v době osobního volna nevycházela. Na společné terapie chodila jen když pro ni někdo přišel, jen tam seděla a mlčela. Všechny pokusy o komunikaci ignorovala. Nikdy nikde nebyla v čas, všude chodila poslední. Jediné, co dělala, bylo, že brala léky. Z toho se vyvléknout nedokázala. Kdyby to ale šlo, udělala by to. Abigail se jí snažila domlouvat. Jak Melissa správně předpokládala, dělala to mateřským tónem hlasu, občas se pokoušela být i přísná. Ale nezabíralo to. Jednou si ji pozval i Hook. I on jí domlouval, ale podstatně méně. Byl toho názoru, že si prostě musí zvyknout. Melissa si nechtěla zvyknout. Chtěla pryč. Marion jí nezavolala, jen napsala dvě zprávy, že je v pořádku, ptala se, jak se jí daří. Melissa vždycky odpověděla, že se jí daří lépe a popřála hezký den. Jednou, začátkem týdne jí napsal Samuel se strohým dotazem, zda by Melissa měla něco proti prodloužení dovolené o týden. Melissa odpověděla, že ne a ať si to užijí. Nic víc. Carol volala šestkrát, Melissa jí to nezvedla, nechtěla s ní mluvit. Pořád kamarádku vinila ze svého pobytu tady. Jen jí napsala, že je v pořádku. To byla celá její komunikace s vnějším světem.

„Melisso, posloucháte mě?" ptala se asi potřetí během půl hodiny Diana.

Diana byla psychiatrička. Kdyby ji Melissa poznala za jiných okolností, nejspíš by řekla, že je velice sympatická. Mohlo jí být kolem pětapadesáti, byla upravená, vkusně oblečená, měla za všech okolností klidný a příjemný hlas. Působila mile, ale ne tak vlezle mile jako někteří lidé, ona byla prostě přirozeně milá a přátelská. Byla velice oblíbená. Když šla po chodbě, každý se s ní zastavoval na kus řeči, ona s nehraným zájmem naslouchala tomu, jak se kdo vyspal, jak se mu daří, co ho trápí, co ho těší... Prostě všemu, co jí kdokoli svěřil. Ano, kdyby ji Melissa poznala za jiných okolností, mohly by se z nich stát dobré přítelkyně. Ale nebylo to za jiných okolností, takže ji Melissa nenáviděla, jako všechno tady.

„Melisso?" Diana ji oslovila hlasitěji.

Melissa něco zabručela.

„Dobře, když se mnou nechcete mluvit, nemluvte. Ale dejte občas najevo, že mě vnímáte, ano?"

S Dianou měla třetí schůzku. První byla celkem krátká, prostě se seznámily, lékařka se zeptala na pár věcí, ale když viděla Melissiinu nechuť komunikovat, nechala toho. Druhá schůzka byla o něco delší. Ale dopadla v podstatě jako ta první. I dnešní schůzka se nesla v podobném duchu. Když se Diana zeptala na něco důležitého, Melissa jednoslovně odpověděla. Když se ptala na něco, co Melissa považovala za zbytečnou otázku, mladá žena se prostě dívala z okna a ignorovala ji.

„Já vážně nevím, co s vámi," povzdechla si Diana.

Melissa neurčitě trhla rameny.

„Proč nejíte s ostatními v jídelně, Melisso?"

„Nechci."

„Máte tam z něčeho obavy? Cítíte z lidí úzkost? Nebo to má jiný důvod?"

„Nechci," zopakovala Melissa.

Lékařka si znovu povzdechla.

„Dobře, můžete jít." Ukončila sezení o dvacet minut dřív.

Melissa se vrátila do pokoje. Do oběda zbýval ještě nějaký čas, na skupinovou terapii nemusela, protože měla sezení s Dianou. Natáhla se tedy na postel a zírala do stropu. To byla její nejčastější činnost. Zírání. Kamkoli, na cokoli, pořád. Když s ní někdo mluvil, když byla na skupinové terapii, když byla sama. Už toho měla dost. Chtěla pryč, bylo jí jedno kam, hlavně pryč od neustálých dotazů, domlouvání, přesvědčování, pryč od zákazů a omezení. Chtěla být sama, ale ne tak, jako teď. Tohle byla jen zdánlivá samota. Kdykoli mohl někdo zaklepat, aby ji přesvědčoval, že má jít na oběd do jídelny, nebo aby se zeptal, jak se jí daří. Chtěla být skutečně sama. Zvonění telefonu na stole ji vytrhlo z podřimování. Co kdyby telefon ignorovala? Dosud ho vždycky zvedla, ale teď ji napadlo, že to neudělá. Co by se mohlo stát? Nechala telefon zvonit a přetočila se obličejem ke zdi. Zvuk vyzvánění jí lezl na nervy. Měla chuť telefon hodit z okna, ale okno bylo zavřené. I tak pochybovala, že by se ta zvonící věc vypnula. Všechno tu bylo nerozbitné. Sama se přesvědčila, že ani zrcadla nejsou skleněná, ale jsou to jen zrcadlové fólie. Aby se bláznům nic nestalo, uvědomila si s hořkostí, když to zjistila.