Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola osmnáctá

„Melissa Smithová?" zeptal se muž.

Melissa o krok ustoupila a vyděšeně hleděla muži do tváře. Muž se usmíval. Pohledem sjela celou jeho postavu a zjistila, že má na sobě uniformu kurýrní služby. Úlevou se jí skoro zatočila hlava.

„Asi čekáte někoho jiného, že?" usmíval se muž dál.

Melissa jen přikývla. Uvědomila si totiž, co asi muž nese.

„Nesu vám expresní baliček, tak mi to tu jenom podepište, já frčím dál," přistrčil muž Melisse desky s propisovačkou.

Melissa se rychle podepsala a on jí podal balík. 

„Tak se tu mějte a pěkný den," rozloučil se.

„Na shledanou," to bylo jediné, na co se Melissa zmohla.

Zavřela dveře a zůstala stát na místě s pohledem upřeným na balíček. Poslední věc, kterou kdy pro Melanie koupila. Věděla, že se nesmí dát přemoct emocemi. Ne teď, když za chvilku přijde Carol. Balíček odnesla do kuchyně na stůl a znovu se podívala na hodiny. Přesně jedenáct. Připravila dva hrnky na kávu, když je postavila na linku, zarazila se. Nevědomě vzala svůj oblíbený. Byl černý a když se do něj nalila voda, postupně se na něm ukázala fotka Melanie. Dostala ho od Carol k Vánocům. Ne, z tohohle pít nemůže. Odsunula hrníček dozadu a vytáhla si nový. Nevěděla, jak dlouho vydrží držet svoje emoce. Melissa se teď potřebovala zavřít do ložnice a všechno ze sebe dostat. Uvažovala o tom, že schůzku s kamarádkou zruší, když zvonek toho rána zazvonil podruhé.

Rychlou chůzí došla ke dveřím a otevřela je. Za nimi stála Carol s širokým úsměvem, který ale rychle zmizel, když se na Melissu podívala.

„Co se stalo, zlato? Něco s Marion?" zeptala se, když vcházela do dveří.

Prohlížela si Melissiino černé oblečení, její zatrápený výraz a prázdný pohled. Melissa jen zavrtěla hlavou.

„Posadíme se a všechno mi řekneš, ano? A kde je Melanie? Tetička jí přivezla dárek z dovolené! Bude koukat!" usmála se Carol znovu.

To už Melissa nevydržela a rozplakala se. Carol se rychle otočila, když zaslechla hlasité vzlyknutí. Melissa stála opřená o zavřené vchodové dveře a plakala. Carol udělala pár kroků zpátky a před plačící ženou se zastavila.

„Zlato, pojď... Sedneme si, ano?" Carol sice nechápala, co se děje, ale naprosto přesně věděla, co má dělat.

Vzala Melissu za ruku a odvedla ji k pohovce, kde ji donutila posadit se. Mladé ženě po tvářích tekly slzy a celá se třásla. Carol nervózně sledovala její bledý obličej a bála se, aby se její kamarádka nezhroutila. Jen obě seděly, držely se za ruku a Melissa plakala.

„Zlato, ať se stalo cokoli, jsem tu pro tebe. To přece víš...," řekla Carol tiše.

Melissa jen přikývla na znamení, že ji poslouchá. Obě zas mlčely. Po chvíli se Carol zvedla a začala se přehrabovat v kabelce, odkud vytáhla balíček.

„Melanie je v pokoji? Donesu jí dáreček," zvedla se Carol.

„Ona... Není...," rozvzlykala se Melissa hlasitě.

„To je přece v pořádku, zlato. Tak jí to dám, až přijde ze školky," Carol se posadila zpátky.

Melissa se několikrát zhluboka nadechla, aby se uklidnila alespoň na tolik, aby mohla mluvit. Věděla, že to Carol musí říct... Ale jak? Bála se, že až tu větu vysloví, bude ještě skutečnější a ona její váhu neunese. A co bude pak? Co se stane, až řekne nahlas, že její malý andílek tu není a nikdy nebude?