You were my hope~//DNF

19. Kapitola

👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻Guys byla bych moc ráda, kdyby jste mi odpověděli na mou otázku pod touhle kapitolou:DD Samozřejmě můžete první dočíst.
👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻

Pov George:
Probudím se, ale oči nechávám zavřené. Vůbec se mi je nechce otevírat. Samozřejmě to je kvůli tomu že kdybych je otevřel tak mi oči shoří kvůli sluneční záři. Vůbec to není kvůli tomu že by mě oslepila ta Dreamova krása. Miluju ho... miluji ho celého... znamená pro mě vše. Ale no tak Georgi. Jsem úplně tupej a jen to předstírá že tě miluje. Nesnáší tě. Jen si s tebou hraje. Kdo by byl tak naivní a chodil s tebou? Jsi jen obyčejná buzna. Nikdo tě nemá rád. Běž si podřezat žíly ty demente. Tyhle hlasy v hlavě nesnáším. Jsem přímo na ně alergický.

„Dobré ráno princezno~" řekne flirtovacím hlasem a to mě donutí otevřít oči. Cítím jak mi teče krev do tváří. Rychle jsem se otočil zády, aby neviděl jak jsem rudý.

„Ale no taaaak. Sluší ti to i jako rajčátko" to mě donutí se na něj otočit.

„Miluju tě" šeptnu mu do hrudi a cítím jeho úsměv na tváři. Až teď jsem si uvědomil že nemá tričko. Lehce jsem znova zrudl.

„Pojedeme po škole na oběd?" Zeptá se Dream a já pouze kývnu v ne.

„Dnes mám terapii" řeknu mu a on si vzdychne.

„Dobře... tak pojď na snídani. Doufám že kluci něco udělali" oznámí mi Dream a kývnu. Nechci jíst...

Dojdeme do kuchyně a pozdravíme se s klukama. Dream mi přede mě položí talíř s dvěmi tousty. Tolik?! Pouze se na to dívám a znova ty hlasy. Nejez to Georgi! Jsi tlustý fuj. Dream tě nebude mít rád jsi tlustý prase. Koukni se do zrcadla, už teď jsi pěkně tlustý. No mě se chce blít. Georgi něco musíš sníst... však takhle skončíš v nemocnici! V hlavě se mi odehrávali jak záporný hlasy tak i kladný.

„Halo Georgi? Pojď už jíst" Ale mě se nechce... nedokážu to.

„Nemám hlad. A nemůžete mě donutit" řeknu chladně a kouknou se na mě kluci.

„Ale Georgi něco musíš sní-" nestihne doříct svou větu a skočím mu do ní.

„Dreame ne! Prostě já nemám hlad! Včera jsem jedl až až, tak mě nech prosím!" Trochu spíš křičím a odejdu do pokoje. Panebože co jsem to udělal! Vždyť jsem na něj úplně začal křičet! Vždyť je jediný kdo mě miluje. Snad. A teď jsem to vše podělal...

Jdu do koupelny a zamknu se. Vytáhnu si žiletku a vyhrnu si rukáv. Kouknu se kde jsou prázdná místa a pak lehce přiložím žiletku k ruce a začnu se řezat. Udělám si o 5 ran více a jsou celkem hluboké což je z části dobře i špatně. Je to dobře kvůli tomu že to bolí a bude více až to dám pod vodu, a špatně proto, že než to přestane krvácet to dřív i snad skončí škola. Žiletku umyju a vrátím zpět na své místo a dám si ruku pod vodu. Začne to štípat, ale ne tolik jak jsem si myslel. Pak uvidím lékárničku a vezmu si ji, otevřu si ji a vytáhnu obvazy. Omotám si ruku obvazem a lékárničku zavřu a vrátím na své místo. Shrnu si rukáv a odemknu a jsem připravený odejít, ale do někoho narazím. Zaklonil jsem trochu hlavu, abych na osobu viděl a poznal jsem, že to byl Dream.

„Omlouvám se ti... já prostě-" chtěl znova dokončit svou větu a já mu opět do ní skočil.

„Dreame neomlouvej se... je to pouze má chyba... vážně se ti omlouvám že jsem na tebe tak vyjel" omlouvám se mu dokola a dokola, ale pak mi položí prst na mé rty. Zčervenám se a on se pousměje. Políbí mě nádherným, sladkým polibkem a po chvíli se odtáhneme.